Voskovka

Voskovku mám již hodně let. Stála na sloupu v rohu u západního okna a byla krásná, šlahouny se pnuly nahoru po provázcích připevněných ke garnýži a bohatě spadaly i dolů. Při malování jsme kolem ní opatrně natírali menším štětcem, abychom příliš neměnili polohu listů. Před dvěma lety jsme ale vyměňovali okna a také jinak uspořádali nábytek a už se nedalo nic dělat. Voskovka změnila místo, ale vůbec se jí to nelíbilo. Začalo schnout, že jsem ji musela skoro celou ostříhat a pak se nic nedělo. Říkala jsem si, že jestli se do předvánočního úklidu nezačně vzpamatovávat, budu se s ní muset rozloučit. Ale snad mě slyšela, pomalu začaly vyrůstat nové výhony a nyní i vykvetla, z čehož mám radost.