Iva221

Pár obrázků z okolí naší chaloupky. Do tohohle lesa chodíme na houby a když houby nejsou nasbíráme šišky na zátop. Les je rozdělen na 3 části a každý má tedy jiného majitele. Jeden se stará velmi pečlivě, jako Krakonoš, uklízí, dává lapače na kůrovce. Druhý vytěžil, co se dalo, a protože tam nebydlí, tak si myslel, že tím to končí. Jenže měl smůlu, jsme už v Krkonošském národním parku a tak musel vysadit nové stromky. No dalšímu je všechno jedno, tam to je jak v pralese. Takže tyto lesy máme kousek za chaloupkou, ale než tam vylezeme, jsme pořádně zadýchaní, stráň jak se patří. A tyhle chundelky se pasou okolo. Je to docela slušné stádečko sedmdesáti oveček. Jsou roztomilé, zvlášť ti mrňousci. Je zajímavé, jak se pasou. Vždycky dá jedna nebo jeden, to nevím, povel zabečením, vstane a ostaní se přidají a chodí po pastvině krásně spořádaně v houfu, ve směru hodinových ručiček. Cesta do vsi. Zvědavá návštěva. A to už je jen vzpomínka na loňské léto, kdy mi takhle kvetly růže. Bohužel, let

Tenhle obrázek čekal v krabici na dokončení od podzima. Přes zimu to nešlo, bylo málo světla a špatně jsem na to viděla. Teď jsem ho vytáhla a dokončila, už toho ani moc nebylo.

Když jsme byli na chaloupce, přišla známá, že si jde pro vodu k léčivému pramínku, jestli nechceme jít s ní. Od parkoviště jsme šli necelou hodinu pěšinkou kvetoucími horskými loukami.. Pak vedla cesta lesem, až jsme došli ke studánce. Voda je prý pitná, čemuž nasvědčovalo několik hrníčků, ale je prý i léčivá na oční obtíže. Byla zde obnovena v loňském roce kaplička. Samozřejmě, že jsem si taky donesla vodu domů, přece to musím taky zkusit, někdy mi slzí oči, tak co kdyby to pomohlo.

Pro zlepšení nálady, při tomhle příšerném, deštivém počasí, posílám růžičky, které jsem nafotila v neděli, když bylo chvilku hezky.

Tak dnes znovu háčkované klobouky, už tu dlouho nebyly (cha, cha), které jsem opět umotala na chaloupce. Tyhle snad jsou opravdu poslední, i když vlastně pro sebe jsem si neudělala žádný, takže možná ještě nějaký bude.

Už jsem tady, na svých stránkách, představila "naši" horskou fenečku Báru. Když jsme přijeli na chalupu někdy v polovině května, Bára sice přiběhla, přivítala se s námi, něco dobrého smlsla a zase odešla. To mi bylo divné, ale po předchozích zkušenostech mě napadlo, že v tom bude zase asi štěňátko a nemýlila jsem se. Když mu byl asi týden, došla jsem ho vyfotit. Je to pejsek, ale zatím tedy žádný fešák. Na dalších obrázcích je mu něco přes měsíc a už mu to docela sluší a má se čile k světu. Tady se ho maminka snaží upravit, ale neposeda o žádné mytí nestojí. Bára už zase u nás po většinu dne leží v síni, jen občas dojde mrňouska nakrmit. Nebo spokojeně sedí venku, ale když slyší z domova nějaké štěkání zbývajících dvou psů, hned vydává pokyny přes potok, na protější stráň. Někdy to ale taky nezabere, tak to jde uvést do pořádku osobně. Bára vydává pokyny domů.