Iva221

Krásné výtvory pletené z papíru na vašich stránkách se mi zalíbily a dlouho jsem se chystala, že to také zkusím. První výtvory  jsou dost hrozné, ale "chybama se člověk učí", ale že by ze mě byl mistr, tak to nedoufám, ale předvedu, že jsem se už i malininko zlepšila. Kdyby mě to šlo alespoň z poloviny tak, jako mě to baví . . .  první výrobek - květináčky . . . další byl tenhle větší čtvercový košík. . . . . . potom krabička s víčkem. . . . . . další měl být obal na květináč, ale po upletení jsem se rozhodla, že  původní, plastovou nádobu, kterou jsem oplétala, nechám  uvnitř, alespoň už kytka nemusí mít misku. Příště ale  plést z už namořených ruliček.. . . . . poslední pokus, košíček s oušky. . .

Už jsem zase pár dní nevložila žádný článek, ani nenavštívila oblíbené stránky, ale tentokrát za to mohl Internet. Zlobil a zlobil. Odborně popíšu jak. Když jsem se chtěla připojit, objevilo se dole asi pět zelených obdélníčků, pak se to " kouslo"a nešlo to ani dál ani zpět. Myslím, že vysvětlení pochopili i ti úplně zdatní v zacházení s počítačem. Včera  závada pokračovala. Ráno  jsme zajeli do zahradnictví u hřbitova. Bylo potřeba nahradit na hrobě v mísách, odcházející macešky, novými kytičkami. Protože bylo krásné ráno, sluníčko svítilo, kupodivu nepršelo, to zase až odpoledne, vyfotila jsem pár obrázků parku u hřbitova. Za mých mladých let tu bylo plno laviček a chodilo se sem randit. K tomu randění ale musím poznamenat, že  v parku byla spousta keřů a stromů, takže lavičky byly v krásném zátiší a nebylo tu vidět jak na náměstí. Kaštanová alej . . . . . . souběžně s ní, tentokrát alej lipová, k hřbitovnímu kostelu. . . . . . park . . . . . . ještě jsem vyfotila nejstarší

Tento týden máme pěkně rozlítáno, všelijaké zařizování, kontroly u lékařů, dvakrát denně jít nakrmit naše adoptované  kočky, protože švagrová je v Praze a další více či méně příjemné činnosti. Včera jsme byli v mém studentském městě Jičíně. Stále jsme tuhle cestu odkládali, že pojedem až bude hezky, ale hezky stále není, tak už se to odložit nedalo. Když jsme vyřídili potřebnou věc, vydala jsem se po obchodech, koupit si novou bundu. Stalo se totiž to, že když se udělalo na začátku měsíce pár teplejších dní, vytáhla jsem svou oblíbenou bundičku, lehoučkou, nepromokavou a ani vítr ji neprofouknul. Ráno jsem ji natáhla a šupajdila pro rohlíky. Jenže jsem si ji někde umazala, tak jsem ji vyprala a dala na balkon na ramínko  uschnout.  Jenže se zvedl vítr a když jsem si toho všimla a pro bundu běžela, bimbalo se na balkoně smutně jen ramínko. I když jsem ji při pohledu z balkonu neviděla, seběhla jsem a oběhla keře a stromky, jestli se někde za ně neschovala, ale bundička nebyla. Asi ji ně

Tuhle panenku pekla dcera, holčičce své kolegyně ze zaměstnání, k narozeninám.  Když jsem ji říkala, až ji bude mít hotovou, ať ji vyfotí, tak to odmítla, nemá ráda, když to tady ukazuju.  Tak  to pro mě udělal vnouček mobilem.

Dnes jsem si po obědě sedla k počítači, že se chvíli mrknu, co je kde nového a pak půjdu ven. Vypadalo to docela dobře, chvílemi svítilo i sluníčko. Po chvíli  mi přišlo, že se nějak setmělo. No samozřejmě,  mrak jak drak už se zase roztahoval na obloze. Pak se jakoby roztáhl a vypadalo to, že z toho nic nebude, ale najednou se spustil liják, tak jsem popadla foťák a šup na balkon . . . . . . pak se přidala i docela pěkná bouřka a nakonec na chviličku i kroupy, byla to jen chvilička, ale vyfotit jsem je stihla. . .

Teď jsem dva dny počítač zanedbávala. Měla jsem jít oční prohlídku a protože se minule paní doktorce něco nelíbilo,  žila jsem v obavách a neměla na nic náladu. Včera jsem zase viděla všechno rozmazaně, protože jsem měla oči rozkapané, ale snad to bude v pořádku,  ještě se tam ale musím jít za týden ukázat, jestli kapky zabraly tak, jak měly.  Dokončila jsem dečku, kterou jsem už jednou háčkovala, ale tenkrát jsem ji darovala, tak jsem si tuhle udělala pro sebe. Vekou "radost" mě udělala Bony,  když jsem vypnutou dečku chtěla vyfotit, zazvonila sousedka. Tak jsem dečku opatrně položila na sedačku, aby se nepomačkala a šla sousedce pomoct přestěhovat skříňku. Ta naše potvůrka snad na to přímo čekala, když jsem přišla, měla z dečky udělaný pěkný raneček pod  hlavičkou a sladce spinkala. Rozčílila mě tak strašně, že jsem si ani nevzpomněla, abych to vyfotila. Vynadala jsem ji téměř do bezvědomí (svého), ale nakonec jsem si za to mohla sama, přece vím, že tam spává.

Počasí je stále příšerné, zima občas déšť, docela silný vítr, tak se ani nechce vyjít ven. Já tady hudrám, ale co mají říkat ti chudáci v zatopených oblastech. Je to něco strašného, co si asi člověk, který to neprožil nedovede představit. Ale to jsem odbočila. Protože se mi nechce ven, začala jsem probírat různé památky a dárečky a objevila jsem tychle kočičky, které mi před lety sami vybrali a darovali, tehdy ještě malí vnoučkové, nevím už, jestli k narozeninám nebo k svátku, ale jak jsem je tak držela v ruce, tak jsem opět viděla zářící oči našich chlapečků, že mi udělali radost.  Je to už hodně dlouho, ale taková ta teplá milá vzpomínka zůstala.

Počasí je stále nevlídnější, zima, vítr, o dešti ani nemluvě. Ráno jsem se podívala na Panoramu a na Pustevnách byl sníh a pěkně chumelilo. Tak alespoň šeřík pro potěchu oka, který se mi podařilo nafotit, když zrovna chvilku nepršelo a po důkladném otřepání vody, aby se alespoň trochu vypadal. Šeřík mám moc ráda pro jeho krásné kvítky a nádhernou vůni. Škoda, že tak brzy odkvete a ve váze vydrží je krátce.

Včera jsem se i přes nepříznivé počasí vydala na procházku.  Vzala jsem  našim adoptovaným kočičkám nějaké papání  a okoukla zahradu. Stále drobně pršelo . . . tulipány pod tíhou deště smutně skláněly hlavičky. . . . . . ale těmto docela kapky deště slušely. . . . . . konvalinkám déšť ani tak moc nevadil, do kalíšků kvítků jim nepršelo. . . . . . zato tahle kytička měla uprostřed každého stonku kapku,  jako nějaký diamant. . . . .  tráva byla mokrá. . . . . . což ale nevadilo těmto, opodál hopsajícím  ptáčkům, snad drozdům (stydím se, ale ptáčkové nejsou moje silná stránka),  spokojeně poskakovali a co chvíli něco sezobli. . . . . když jsem se vracela, pršet přestalo, ale jen na chvíli, tak jsem ještě přes betonovou zeď vyfotila tyhle vykukující pivoňky. . . . . . květ kaštanu. . . . . . a borovici, která se vyzdobila spoustou "svíček". . .

Dnes bych chtěla ukázat  tři kostelíky a krásné dřevěné zvonice, které stojí v blízkosti našeho města, jsou příkladem  lidového stavitelství českého venkova v době baroka a všechny byly prohlášeny kulturní památkou. První dřevěná zvonice je v blízké vesničce Vysočany. Je umístěna před jihozápadním průčelím kostela sv. Markéty.  Kostel je raně barokní omítnutá stavba z roku 1670 a nahradila starší stavbu, doloženou v pramenech už  v r. 1384. Šestiboká zvonice s vysokou stanovou střechou  byla vystavena  kolem roku 1780. Zvonová stolice sloužila pro dva zvony vedle sebe a jeden nad nimi. Před pěti lety byla celá zvonice krásně opravená Další polygonální dřevěná zvonice je z roku 1689 a je součástí areálu kostela sv. Václava a Stanislava v Měníku. Roubená omítnutá stavba kostela pochází z konce 17. století. Zvonice je dřevěná stavba s osmibokým půdorysem, se stěnami ze svisle kladených prken s přelištováním. Nad  nimi se zvedá jehlancová šindelová střecha s osmibokým základem, přecházejíc