Iva221

U nás metynka nebo taky placka, jinde koláč, ale je to jen kynuté těsto rozválené na plechu s různými nádivkami nebo ovocem a posypané drobenkou. Dnes jsem metynku pekla s tvarohem a protože muž má rád i povidla, udělala jsem kousek i s nimi. Na těsto mám vyzkoušený recept a placička zůstane dlouho měkká a vláčná, ale u nás tak dlouho nevydrží, to se podařilo jednou, že jsme na kousek zapomněli. Recept 30 dkg polohrubé mouky 5 dkg rozpuštěného másla 2 lžíce oleje 5 dkg cukru 1/2 kostky kvasnic 1 vajíčko sůl mléko Těsto zaděláme obvyklým způsobem, po vykynutí rozválíme na plech, dáme libovolné ovoce nebo nádivku, posypeme drobenkou a dáme péct.

Včera navečer najednou slyším takové krákání či spíš haštěření na střeše protějšího domu a hele, přistálo tam hejno kavek. Byly i na vedlejší domech. Chvíli jsem je pozorovala a připadaly mi jak malé děti. Ta chtěla sedět vedle téhle, tak sousedku vyháněla, aby si tam mohla sednout sama, jiná se chtěla doslova vecpat mezi dvě už usazené. Bylo to docela zajímavé a legrační. Ale moc dlouho se nezdržely, chvilku si odpočinuly a už zase pokračovaly všechny v cestě dál. . . . "dávejte pozor vysvětlím kudy poletíme dál". . . . . .tyhle seděly spolu a žádnou jinou k sobě nepustily. . . . . . a tady samotářka . . .

Přesto, že krásně svítilo sluníčko, byla docela slušná zima. Proto jsem si pro svou odpolední procházku vybrala menší okruh. Foťák jsem měla s sebou, ale k fotografování nebylo nikde nic. Nikde ani živáčka, žádní ptáčkové, které, jak jsem očekávala, na kraji města na stromech zahlídnu. Nikde na mě ani za plotem nezaštěkal pejsek. Pusto prázdno, jak říkala babička:" Jako když nabije a vystřelí". Takže mým jediným úlovkem se stalo vodařské a topenářské auto s veselou reklamou. Když jsem se hlavní ulící vracela zpět, zjistila jsem, že obchod, ve kterém se už vystřídal všelijaký sortiment a nikdy to nedopadlo dobře, je opět otevřen. Jako správná zvědavá ženská jsem tam vlezla a tady jsem je viděla. Koho? No přece ptáčky. Teď mi dva sedí v kuchyni na závěsu a přes mrazivé počasí venku, mám díky jim, doma jaro.

" Ta naše Bára, co přes den uplete, večer párá," přesně takhle jsem si připadala při háčkování této oválné dečky. Dečku jsem viděla na netu a moc se mi líbila, ale popis na ni se mi nepodařilo sehnat. Tak jsem se pustila do háčkování podle obrázku a proto bylo hodně chyb a párání.  Ale myslím, že výsledek není zase až tak špatný. Háčkovala jsem ze Sněhurky a dečka je velká 72/40 cm.  Minule jsem si stěžovala na rezavějící špendlíky při vypínání, koupila jsem si nové, tentokrát nerez s kapičkami, v sáčku jich byla stovka a cena 28,- Kč a co je hlavní opravdu nerezaví.

Ještě jednou pohlédneme do minulosti našeho města. Tentokrát jsem vybrala obrázky z projektů žáků ZŠ V. Kl. Klicpery,  kde došlo k opravdu velkým změnám. Ještě se omlouvám za kvalitu, použité obrázky jsou tentokrát ze stolního kalendáře, tudíž jsem je musela zvětšit. Tento roubený dům z roku 1912 byl posledním ze starých roubených domů s podsíní  ve městě a byl zbořen v roce 1967. Myslím, že by byl stál za zachování. Javůrkovo řezníctví  z r.1912 bylo zbořeno už v roce 1928 Kaplička  byla postavena po roce 1715 a postavil ji Václav Šeps bratru Jakubovi, který zemřel za moru. Kaple byla zbořena v roce 1974.  Nevím proč, zřejmě někomu vadila, zbylo prázdné místo. A teď ještě dva obrázky, kde k až tak velkým změnám nedošlo. . . .  . .  u kostela sv. Vavřince postaveného r. 1305 zůstaly jen dvě původní lípy, ostatní byly poničeny a některé i vyvráceny velkou vichřicí a musely být pokáceny. Musím dodat, že byly nahrazeny novými, jak je vidět,  a celé prostranství kolem kostela bylo nově upr

"Pohled do minulosti je někdy nejlepším průvodcem do budoucnosti," to je název jednoho z projektů Základní školy V. Kl. Klicpery v roce 2006- 07. Cílem bylo shromáždit staré fotografie, pohlednice či jiná vyobrazení a stejná místa v jejich současné podobě. Podařilo se shromáždit přes 200 snímků. Z nejzajímavějších byly vytvořeny kalendáře pro rok 2008, 2009 a 2010. Některé byly zaskleny a zdobí i schodiště Radnice. Při návštěvě na stránkách Tichá pošta, kde Jaruška ukazuje fotografie města Tábora v článku Včera a dnes, jsem se ji o projektu školy zmínila a ona mě tak trošičku popíchla, že by se ráda podívala, jak procházel čas naším městem. Vybrala jsem tedy několik dvojic fotografií . . .

Krabice, kam dávám odpočinout práce, které mě přestaly bavit se skoro vyprázdnila. Dovyšívala jsem obrázek na chaloupku, který tam čekal na dokončení od podzim a tentokrát ne proto, že by mě nabavil, ale proto, že při umělém osvětlení jsem na vyšívání špatně viděla. V krabici už zbývá jen ubrus, který jsem začala před, už ani nevím kolika lety a jak to vypadá bude čekat dál. Zkoušela jsem na něm techniku malování jehlou a nějak to nevychází podle mých představ.

Obrázky, co sem dnes dávám jsou z procházky k Huryšáku. Před léty zde začal těžit místní stavitel písek a vznikl tak "nebeský rybník", podle stavitele Hurycha nazvaný Huryšák. Později se těžba rozšířila, takže zde vyrostly nebo spíše byly vytěženy další tři rybníky. Taky se tu dalo koupat, ale bylo to dost nebezpečné, dno bylo klamavé.  Teď už se tady písek netěží a rybníky obhospodařují rybáři. Hlavně na jaře, tedy myslím pozdní jaro, je tu moc hezky. Teď jsou rybníky ještě zamrzlé. . . . kolem rybníka jsou vysázené břízky a  mezi nimi pěšinka. . . . . . tady je do ledu vysekaná díra, aby měly rybičky vzduch. . . . . . kousek dál teče potok, který ale s rybníky nemá nic společného, teče mimo a protože nebyl zamrzlý, našlo tu útočiště hejno kačenek. . . . . . a ještě někdo se procházel o kus dál na druhém břehu,  byly tři a chvílku nepostály, přesto, že jsem je důrazně vyzývala, takže nevím, chvilku mi to připadlo jako mladé labutě, pak zase jako nějaké zvláštní husy, nevím.

Když z jara první vonný květ . . . tak není to tak docela pravda, jaro ještě zdaleka není, voňavý tenhle kvítek taky asi není, ale jako první jarní kvítek se na zahrádce už objevil . . . . . . a ještě trochu jara jsem si doma udělala tímhle fialkovým petrklíčkem, na obrázku takovou hezkou barvu nemá, jako ve skutečnosti. . .

Včerejší, téměř jarní počasí nás vylákalo na tentokrát trochu delší procházku. Šli jsme se podívat na Metličany, které byly dříve samostanou obcí, ale nyní jsou součástí města.  Metličanský kostel jsem tu už ukazovala několikrát, ale tentokrát jsem šli ze západní strany. Přešli jsme most přes Kněžovku, ve které obvykle teče vody docela maloučko, ale včera se předváděla ve větší síle. . . . . . bývalý Schreiberův parní pivovar. Pivo, mimochodem velmi dobré, se zde vařilo v letech 1893-1974 a stáčírna piva zde končila v roce 1982. Potom objekt chátral a tak jsem byla mile překvapena, že se opravuje střecha a jsou i nová okna. . . . . . od pivovaru jsem šli pod kopcem travnatou místy spíše blátivou pěšinkou.  Na stráni pod kostelem vyrostla zahrádkářská kolonie s chatkami. . . . . . a tady už jsme přímo pod kostelem sv. Jakuba Většího. Od kostela jsme jako mládežníci sáňkovali dolů, mnohdy to končilo koupelí v Kněžovce, na jejímž mostku právě stojíme. . . . . . vyškrábali jsme se tím blát

Před nedávnem jsem hrabala ve svých odstřižkových pokladech a co jsem neobjevila. Před lety začaté, potom odložené a zapomenuté, vyšívání prostírek. Tedy značně umolousané, ale byly v něm zamotané i bavlnky, takže po letech mohlo dojít k dokončení. Moc toho k vyšívání už nebylo a už si ani nepamatuju, proč jsem to odložila. Po vyprání a naškrobení teď vypadá takhle