Iva221

Moje sbírka panenek začala úplně nevinně asi před 15 lety. Za výlohou se mi líbila panenka, která mi připomínala mého vnoučka, kudrnaté vlásky, ofinka a droboučký obličejíček. Panenka měla hrací strojek, pohybovala ručkama a hlavičkou, ale protože se mi zdála docela drahá, stále jsem váhala jestli si ji mám koupit. Potom panenka z výlohy zmizela a ejhle, na Vánoce se objevila u nás pod stromečkem. Další panenku jsem si koupila v Itálii na dovolené a tam koupili mladí ještě jednu, která byla pod stromečkem další rok. A tak to pokračuje, někdy narozeniny, někdy svátek, Vánoce, jindy mi nějakou přivezl manžel jen tak ze služební cesty. Nyní čítá moje sbírka 40 panenek a už jsem vydala zákaz kupovat další, protože je nemám kam dávat.

Tak to byl Mikeš, umřel před jedenácti lety, ale stále na něj vzpomínáme, protože to byl nejmilejší kocourek, co jsme kdy měli. Jako maličké koťátko ho někdo odložil na autobusové zastávce, dostal se na silnici, zrovna když se rozjížděl autobus, ale řidič byl frajer, zastavil a odnesl ho do čekárny. Všechno to viděla dcera a samozřejmě toho malého hubeného a klepajícího se tvorečka strčila do kapsy a přinesla domů. Došli jsem s ním k veterináři, ale ten moc naděje na přežití nedával, ale my jsme se s dcerou snažily, krmily z lahvičky pro panenku a Mikeš byl bojovník a tak jsme všechno překonali. Z koťátka vyrostl přímo pan kocour. Byl velmi rozumný, naučil se sám chodit na záchod, ale ne na kočičí, přímo na mísu. Miloval oba vnoučky, přestože jejich všetečné prstíky zkoumaly jestli má očička, ouška, zoubky, drápky atd. nikdy je neškrábnul. Když přišla návštěva, šel ji Mikeš s námi přivítat do předsíně, nechal se pohladit a odkráčel do svého pelíšku. Když ale přijela dcera s rodinou, us

Chci Vás přivítat na svých stránkách a seznámit s jejich náplní. Ale dříve, než tak učiním, bych chtěla moc poděkovat Peťulce za vydatnou pomoc při jejich vzniku. Nebýt jí, stránky bych neměla. A nyní vítejte. Na svých stránkách bych se chtěla věnovat ručním pracem, vaření, fotografování a samozřejmě svému miláčkovi kočičce. Ruční práce mám ráda od mladších let, kdy mě do jejich tajů zasvěcovala nejdříve babička a později maminka. Obě se mnou měly velkou trpělivost a tak doufám, že jejich snaha přinesla ovoce. Ručním pracím jsem se věnovala vždycky, pletla svetry pro dceru a později i pro vnoučky, ale to byly takové ruční práce z nutnosti. Teprve nyní, když jsem v důchodu, si dopřávám ruční práce pro radost, vyšívání, háčkování, zkrátka zkouším kde co. Někdy s lepšími někdy s horšími výsledky. Dalším mým koníčkem je fotografování, ráda vařím a peču. Na svých stránkách bych chtěla představit taky naši kočičku.