Iva221

Představila jsem už na svých stránkách naši Bony i Báru,  pejsky z našeho domu, kočičky souseda, které chodím krmit a další, ale na miláčky našich mladých jsem jaksi pozapomněla. Tak bych to dnes chtěla alespoň trochu napravit. Spolu s oběma kluky se to v jejich domácnosti vždycky hemžilo nějakými zvířátky. Nejdříve to byly zebřičky, když starší vnouček Kubík trochu povyrostl,  pořídili mu křečka, o kterého se vzorně staral, pak přišli na řadu osmáci degu, kohoutek Pepík, kterého dostal od kamaráda, potom potkan a nevím co ještě. Ale nejvíc Kubík nanosil domů opuštěných a ubohých koťátek. Maminka pak s nimi běhala ke zvěrolékaři a když je vypiplali, tak se pokoušeli sehnat nějakou dobrou dušičku, která by se o ně starala. Největší důvěru  projevila Kubíkovi kočička Daminka, kterou našel někde u nádraží a kterou si tak oblíbili, že si ji nakonec nechali. Takže tahle Daminka, když měla koťátko, tak se o něj celý den vzorně starala a byla s ním v pelíšku. Ovšem jak si šel Kuba večer lehno

Tenhle dům na náměstí, v rozestavěné podobě,  jsem tady uveřejnila v dubnu v článku Aprílový žert. Teď je už dostavěný, tedy alespoň z venku, uvnitř práce ještě pokračují. Sám o sobě se mi docela líbí. . . . . . ale při pohledu na celou jednu stranu náměstí mi připadá, že nějak zastiňuje dominantu náměstí, novogotickou radnici. Nevím, možná se mi to jen zdá, ale ta červená barva mi připadá až moc výrazná. Jak to připadá Vám?

Když jedeme na chaloupku, peču s sebou většinou bábovku a to z toho důvodu, že se dá dobře převézt a nezabere moc místa. Dám ji i s talířem navrch tašky a je to v pohodě. Máme takovou svou oblíbenou. Je skleničková, rychlá a podle téměř jednoho receptu, jen s malými změnami se dají upéct tři různé bábovky. Recept I. Kakaová bábovka   2 sklenky polohrubé mouky   1 sklenka cukru   1 sklenka mléka   1/2 sklenky oleje   2-3 vejce podle velikosti   1 prášek do pečiva   2 lžíce kakaa Vejce vyšleháme s cukrem a olejem na hustou pěnu a přidáme postupně mléko a mouku smíchanou s práškem a kakaem a dáme péct do vymazané a moukou vysypané formy. II. Bábovka ořechová   Vynecháme 1 sklenku mouky a místo ní dáme sklenku stouhaných ořechů.  Můžeme vynechat i kakao. III. Bábovka perníková   Do kakaové bábovky přidáme perníkové koření nebo prášek do perníku. Nejčastěji peču ořechovou.

Včera navečer jsme se vrátili z chaloupky. Vypravili jsme se tam po delší době, s výčitkami, že jsme ji letos hodně zanedbávali. Museli jsme ji připravit na zimní spánek a já abych, jako každý rok, udělala věnce na hřbitovy. Jelikož stále ještě nemám nohu úplně v pořádku, zbyla téměř všechna zazimovací práce na manžela. Ještě mi musel nařezat chvojí a já jsem jen na stole pod lípou dělala věnce. Nějak mi ten jejich počet ale přibývá. Dva velké dělám pro rodiče,  květináče s barevnými kytkami na hrob horské babičky a dědy. Na horách se téměř zelené věnece nedávají, tam jsou hroby hodně pestře vyzdobené.  A dva menší zelené na hroby dědečků a babiček mých a manželových. Letos mi přibyl ještě jeden a to pro bratrance, kterého moji rodiče vychovávali spolu se mnou jako mého sourozence. Ten umřel letos v nedožitých šedesáti letech. Ale raději z jiného soudku, zjistili jsme, jak jsme rozmazlení,. Na horách topíme kamny v hlavní místnosti a v ložnici, ale na chodbě a všude  jinde je zima. Tak

V pondělí, abych ještě užila sluníčka, jsem šla na procházku spojenou s návštěvou hřbitova. Stromy už jsou docela hezky vybarvené, tak jsem cestou udělala pár obrázků. Stromy u cesty vedle trati už jsou krásně zlaté. . . . . prostranství před hřbitovním kostelem s alejí vedoucí na hlavní silnici, tady jsou lípy ještě hodně zelené. . . . hlavní silnice na Prahu, s alejí kaštanů, které  listí už téměř žádné nemají  . . . . . . stejná silnice, ale opačně, tedy vedoucí do města . . . . . . tady jsem omrkla, jak pokračuje oprava přejezdu a rozšíření vozovky - vlevo ke hřbitovu a dále na Prahu a vpravo k nemocnici. . . . . . plot obrostlým krásně barevnými listy jsem nemohla minout bez povšimnutí taky. . . - - -  a zlaté lípy u Sokolovny. . .

Konečně zase můžu k počítači. Muž pracoval dlouho do noci, tak teď vyspává, takže jsem mohla přetáhnout obrázky z foťáčku, které jsem nafotila v sobotu na procházce. Daleko jsem se nepustila, protože mi to ještě moc nejde, docela slušně pajdám, ale bylo hezky, tak jsem došla kousíček za město k zahrádkám. Na jedné z nich to krásně barevně kvetlo. . . Ještě jsem se zastavila u švagrové a tam jsem  objevila, že ji na stole kvete zvláštní kytička. Poznáte, co je to za druh ? . . . . . tady to už je naprosto jastné. Sněžence se líbilo na sluníčku, tak se vtěsnala na misku mezi vřes, co má švagrová připravený na hřbitov . . . . když už jsem ji vzbudila, tak taky dostane něco na zub. Pro ty, kteří nejsou pravidelnými návštěvníky mého blogu, je to jedna s pěti kočiček,  které se švagrovou krmíme, protože jejich páníček nějak "nestíhá". Je celá bílá a bohužel, jak to u bílých kočiček bývá, neslyší.

Opět nemám moc šanci se dostat k počítači,  tak jen v rychlosti opět dceřin výrobek, tentokrát podkova.  Už se těším, až bude mít ten můj mužský notebook a já budu mít počítač pro sebe.

Před týdnem v sobotu jsem se šla podívat na vnoučka do tanečních a protože je to společenská záležitost, obula jsem si místo pohodlných bot, které běžně nosím, lodičky na dost vysokém podpatku. Jenže ouha, cestou tam mě začala bolet noha, domů mě už dcera musela dovézt autem a v pondělí mě muž odvezl na ambulanci. Tam jsem se dověděla, že mám chodidlo mazat mastí a být v klidu. Tak jsem z dlouhé chvíle začala přerovnávat zásuvky a v jedné jsem našla krabičku s vějíři, které jsem si před lety koupila  na výzdobu předsíně.  Nějakou dobu tam vydržely, pak jsem je dala do krabice a docela na ně zapomněla.  Ale připadají mi pořád docela hezké, takže tady jsou. . . . . . už si nepamatuju, kde jsem který koupila, ale tenhle je určite ze San Marina. . . . . . a tenhle z Benátek. . . . . . a tady tomu obrovi, který měří 120 cm jsem malovala  kabátek. Vějíř je dcery a  je na schodišti. Původní kabátek se potrhal a tak jsem dostala za úkol namalovat nový a takhle to dopadlo.  Moc se to nepovedlo

Nedávno mi přišel email s prezentací obrázků Thomase Kinkadea. Jeho obrázky se mi moc líbí Někde jsem četla, že Kinkade je malíř světla. Asi na tom něco bude, mě se zdá, že přinášejí pohodu a klid. Zahrady plné kvetoucích květin a stromů, můstky přes vodu nebo krásné zasněžené chaloupky, kostelíky,  koně táhnoucí kočár nebo saně,  působí přímo pohádkově.  Thomas Kinkade se narodil v roce 1958 v Kalifornii. Je ženatý a má čtyři děti. A právě manželce a dětem věnuje svá díla. Je to vzorný křesťan, který děkuje Bohu za své nadání a um, tím, že maluje krásné obrázky pro radost a potěšení diváků.