Iva221

Mám moc ráda pohledy se zasněženými chaloupkami, takže když jsem přišla dnes do obchodu, hned mě zaujaly vánoční pohledy s touto tematikou. Ještě jsem zůstala koukat na cenu, 1,50 Kč za kus, no nekupte to. I začala jsem vybírat, zatím co můj muž točil očima a brumlal: "To jich máš doma málo?" No, je pravda, že nějaké v krabičce jsou, ale neodolala jsem, tak alespoň tyhle. . .

Nějak se mi stále nedostává čas. Háčkuju naslibované ozdobičky, chystám věnečky a samozřejmě nějaký ten předvánoční úklid. Už jsem z toho všeho byla taková unavená, že jsem si do kuchyně na parapet upletla sněhuláčka pro zlepšení nálady. Nepovedl se podle mé představy, začala jsem plést na kouličce, ale nechtěla jsem ji tam nechat, tak jsem dál pokračovala na nafukovacím balonku a to už není ono. Takže sněhuláček je dutý a mohou se do něj schovávat různé drobnosti, protože sundávací kulich zakrývá otvor v hlavičce. No nic moc, ale na zlepšení nálady funguje.

Včera při snídani mě muž překvapil otázkou. "Co kdybychom se zajeli podívat na hory?" Bylo krásně, tak jsem nezaváhala ani chviličku a vyrazili jsme. Venku už to tak hezké nebylo, byl mrazík, na horách to bude ještě horší, ale zimní bundy máme, tak něco vydržíme. A kousek za Pakou už jsme viděli, že vrcholky jsou už "pocukrované". A protože tady cestu známe velice dobře a víme, kde bude možno zastavit, několikrát jsme si zastávku na rozhled dopřáli . . . podzim, ale už s dechem zimy. . . . . . tady už zapracovalo sluníčko. . . . . . další zastávka byla v Jilemnici, abychom okoukli, co je nového a hlavně taky nějaké občerstvení. A u parkoviště - červená na modré. . . . . . zjistili jsme, že kašna dostala zimní čepičku. . . . . . z výkladní skříně na nás pokukovali veselí sněhuláci, i když ten mrňousek koukal myslím úplně jinam než na nás. . . . . . další zastávka byla na našem obvyklém "kochacím" místě, jenže tentokrát to na sezení na lavičce nebylo. . . .

Tohle pečivo sem dávám spíš jako zajímavost, než jako recept, který byste chtěly vyzkoušet. Je to nebo spíš byla taková východočeská specialita, dřívější řepařské oblasti. asi jako vánoční buchetky zde Místo dřívějších polí s cukrovkou teď jsou vidět v době květu jen žluté lány řepky. Dřív řepánky znaly téměř v každé domácnosti, můj tatínek je měl moc rád a pekla je i manželova maminka a tchánovi, ač pocházel z jihočeské Bechyně taky moc chutnaly, ale teď jejich pečení je spíš rarita. Peče je i moje dcera a nosí ochutnnat do zaměstnání a říká, že mají vždycky úspěch. Na řepánky potřebujeme kynuté těsto, lepší trochu mastnější, ale teprve náplň je to hlavní, co vlastně dělá řepánek. Asi polovinu menší cukrové řepy pečlivě očistíme, nakrájíme na plátky a dáme vařit do vody, které nesmí být moc. Když je řepa měkká, tak ji nastrouháme a dáme do potřebného množství vody z uvařené řepy, přidáme umletý mák, trochu cukru podle chuti a ještě povaříme. Necháme vychladnout. Vyhladlou nádivkou pl

Včera se u nás konal Martinský trh. Docela jsem se těšila, že hned ráno vyrazím, protože mám moc ráda tu předvánoční atmosféru. Leč nezadařilo se, na trh jsem se dostala až odpoledne, kdy už někteří stánkaři balili. Ale i tak jsem prošla celé náměstí a i když jsem neměla v úmyslu fotografovat, velká vyřezaná socha královny mě přiměla k tomu, že jsem foťáček nakonec vytáhla. Proč socha královny - protože naše město je jedním z královských věnných měst. Všechna tato města byla od počátku 14. století českými králi odkazována jejich manželkám. Hradec Hrálové, Chrudim a Vysoké Mýto dal Václav II. Elišce Rejčce (1307), později je Karel IV. daroval Elišce Pomořanské. Ještě později přibyla města ostatní Mělník, Dvůr Králové, Trutnov, Polička, Jaroměř a nakonec se královským věnným městem stal Nový Bydžov (1569). Věnná města byla zdrojem důchodů českých královen. A tak místní umělec dřevosochař Martin Kučera vytvořil pro naše město tuhle krásnou královnu z bílého topolu. Jsem moc zvědavá, kde

Tak opět nějak nestihám. Minulý týden jsme navštěvovali hřbitovy, zastavovali se u nás známí, kteří přijeli navštívit hroby svých rodičů a tak mě to nějak rozhodilo a teď doháním, co jsem zameškala. Už mám ráda svůj zaběhnutý rytmus bez velkých změn. A ještě navíc se mi po delší době ozvala migréna, tak na počítač nebyla ani nálada. Dnes už je to trochu lepší, tak se vrátím do minulého týdne, kdy jsme jeli z jedné návštěvy hřbitova a zrovna na chvilku vykouklo sluníčko. Tak jsme autíčko zaparkovali u lesa a šli se projít. Byla to příjemná. taková osvěžující, procházka, letos v lese asi poslední. . . . hledáme, kde zaparkujeme. . .

Jak jsem se v minulém článku zmínila, už jsem měla Vánoce. Slíbila jsem totiž kamarádce, která se na horách stará o kostelíček, že uháčkuju nějaké ozdobičiy. Mimochodem kostelíček je tam maličký, takový chuďoučký, protože byl několikrát vykradený, ale je světlý, udržovaný, plný květin a působí takovým milým, uklidňujícím dojmem. Takže do tohoto mě milého kostelíčka jsem udělala stovku ozdob. Je to vlastně 50 vzorů ve dvojím vyhotovení, aby na každé straně byly stejné. . . . a je odevzdáno, raději dřív, protože nevím, kdy se tam zase podíváme . . Teď jsem zjistila, že jsem nevyfotila všechny, že jich šest chybí, ale to je nakonec jedno.