Iva221

Kdysi se mi do ruky dostala útlá knížečka Galantní poezie. Byl to soubor fancouzké galatní poezie, kterou upravil a přebásnil Radovan Krátký. Některí básničky vznikly už v 15 století. A protože mi připadaly tyhle verše vtipné, některé jsem si opsala a teď je objevila. Diagnosa Ptala se u lékaře Jana zda je to lepší večer nebo zrána /pokud se týče milování/, a on jí řekl: Paní, po ránu je to zdraví prospěšnější zvečera je to zase zábavnější. I řekla Jana mlsně, usměvavě, že večer vždycky touží po zábavě, že však teď bude kromě zábavy od rána dělat více pro zdraví. Upřímnost Milenec v žáru lásky, se optal svojí krásky zda by mu neposkytla onen kout, v kterém by mohl slastně spočinout Nezvu tak štědře na ta místa, řekla mu bez všech orací. Zvláště když se tam někdo k odpočinku chystá. Pod můj krov zvu jen lidi za prací. Čtverák Robin Robin chytal žabičky, jimiž strašil holčičky. Žel i jeho panáček, byl jak malý žabáček. Jel s ním jednou pomalinku Klárce špásem po stehýnku a ta vzkřikla s

Mám dnes nějakou smutnou náladu, nevím proč, možná, že to působí to počasí. Pro její zlepšení jsem si znovu začala prohlížet fotky z dovolené a zjistila jsem, že tu nemám obrázky ze spousty míst která jsme navštívili, tak to trochu dnes napravím a zavzpomínám. Při našich výletech po Šumavě jsem obdivovala krásu rozkvetlých luk a hezky zelených lesů (tedy těch nenapadených a nepokácených). Každou chvíli jsem chtěla zastavit, abych mohla fotit, jenže jsem se dověděla, že jsem jako malý dítě, že bych měla vědět, že nemůžeme zastavit zrovna tam, kde se mi to líbí, ještě když navíc za námi jedou další auta. Tak jsem to vyřešila po svém. Zkusila jsem fotit z okýnka a myslím, že to nedopadlo až tak špatně.

Jablíček se letos urodilo dost, takže už jsme si štrúdly užili a já jsem hledala na internetu recept na nějakou novinku s jablky. Do mého hledání se ozval muž:" Prosím tě nehledej žádný novinky, udělej placku na dvůr, ta je stejně nejlepší". Takže to dopadlo, jak chtěl, upekla jsem jak on říká, pro její křehkost a drobivost, placku na dvůr, čili hraběnčiny řezy. Na sníh jsem nasypala hodně oříšků, muž si dal kávíčku a byl spokojený. Myslím, že je to moučník natolik známý, že nemusím tentokrát ani uvádět recept.

Loni jsme se koncem srpna, když jsme byli na chalupě, vydali na výletek do Harrachova, kam jsme ale nedojeli a jak jsem již psala zde výsledkem bylo nové autíčko. A protože mu je tím pádem rok, jeli jsme na garanční prohlídku a protože jsme byli objednáni na ráno, rozhodli jsme se, že loňský výlet napravíme a zajedeme do Harrachova. Dojeli jsme do Jablonečku a sotva muž vjel do dílny, začaly padat velké kapky vody, v tu chvíli byla tma jak v noci a začala pěkná bouřka. Byli jsme rádi, že jsme mohli zůstat v autosalonu. Pan majitel nám přinesl kávičku a posadil se k nám, povídali jsme o všem možném, takže to krásně utíkalo. Asi za hodinu přestalo pršet, tak jsme vyrazili na obhlídku Jablonce. Nakonec se ukázalo i sluníčko, takže jsme mohli plánovaný výletek uskutečnit. Auto jsme nechali na záchytném parkovišti a vydali se k Mumlavskému vodopádu., který leží tak 1,5 km od rekreačního střediska Harrachov. Jak je jasné z názvu, tvoří je řeka Mumlava, která protéká žulovým řečištěm a voda p

O naší Bony, čtrnáctileté bytové kočičce jsem se už zmiňovala několikrát. Ovšem jak jsem si zase naběhla, si nemůžu nechat jen pro sebe. Bony, když něco chce, tak se přede mě sedne a mňouká. Na moji otázku: "Tak co chceš?" se zvedne a já jdu za ní, tak se dozvím, že nejsou otevřené dveře do ložnice, že má ještě chuť na paštičku, to mě dovede ke spižní skříni nebo že jsem zapomněla ustlat, protože na neustlanou postel si ona prostě lenout rozhodně nemůže. Tuhle mě zase vedla k ložnici, jenže dveře byly otevřené, postel ustlaná, Bony na ni vyskočila, ale mňoukáním dávala najevo, že ke spokojenosti ji ještě něco chybí. Přemýšlela jsem, co by tak mohla chtít, až mi došlo . přikrejt, no jasně. Před tím jsem několikrát, když jsem na balkoně zalila kytky a Bony už byla uložená na mé posteli, vzala cíp deky a lehce ji z legrace a taky abych ji trochu pozlobila, přikryla se slovy:"Abys nám nenastydla, už je ráno chladno a já na tebe nechávám otevřené okno". Tak jsem to opět

Ano, konečně jsme se zmohli na nový stůl a židle do kuchyně. Manžel moc pro nějaké novoty není, ale mě už ty staré židle "pily krev". Vybrala jsem to a manžela postavila před hotovou věc a jeho námitky, že je tenhle stůl o 20 cm delší, jsem odbyla :" No a co 20 cm, na každou stranu 10, to nic není". Jenže jsem nevěděla, co breptám. Léty nacvičené kroky do spižní skříně a zpět mezi starým stolem se projevují. Těch pouhých 10 cm mi způsobuje soustavné modřiny na nohách, ale raději ani nedutám. Ale to jsem vlastně nechtěla psát. Na tenhle stůl mi připadal ubrus zbytečný, tak jsem hledala ve skříni jen něco menšího a narazila jsem na krabičku s prostíráním, které mi před lety dcera, asi když chodila do 3. nebo 4. třídy vyrobila, už ani nevím k čemu, nejspíš k Vánocům. Pamatujete se na nažehlovací záplaty, to se už teď asi ani nevyrábí, tak z nich vystříhala motivky, které obkreslila z nějaké knížky a nažehlila na látku. A mě se opět vybavilo, jakou měla radost, že s mi

Zúčastnila jsem se vernisáže výstavy obrazů Hany Jarošové a objektů keramiky a porcelánu Simony Gleissnerové. Výstava je pořádána za podpory MAS Hradeký venkov, MAS Společná CIDLINA a sloupenského zámku. Slavnostní vernisáž uvedla ředitelka MAS Hradecký venkov Ing. Jana Rejlová za hudebního doprovodu houslisty Karla Výborného. Hana Jarošová je moje bývalá kolegyně ze školy a potěšilo mě, že si na mě vzpomměla s pozváním, i když tam už pár let nejsem. Výstava se koná na zámku ve Sloupně. Nebudu se rozepisovat o jeho historii, to snad někdy příště, jenom mi nedá, abych se nezmínila, že zde pobýval Jan Ámos Komenský před odchodem do exilu. Tentokrát zde neuvádím fotografie své, ale M Gonšenicové, se svolením Hany Jarošové. Sloupenský zámek. . . . . . před zahájením, vystavená keramika S. Geissnerové. . . . . . zahájení. . . . . . a nyní již některé z Hančiných obrazů. . .

V neděli jsme byli, jak jsem již zmiňovala v minulém článku, na návštěvě u rodičů manžela neteře. Jezdíme k nim moc rádi, jsou velmi milí a moc pěkně se s nimi povídá. A nejen to, mají i krásnou zahradu s posezením, plno kytek a taky papoušky. Chovají jich spoustu, ale neptejte se mě, jak se který druh jmenuje. To by daleko líp věděli jejich malí vnoučkové, já si pamatuju jen korelu a kakariky. Takže pár obrázků, a i když přes pletivo, uvidíte, jak jsou krásní. U některých se mi podařilo dát foťák až na pletivo, takže fotku neruší. Někteří papouškové byli plaší a focení se jim moc nelíbilo, ale někteří se vyloženě předváděli. . . . dostala jsem taky tyhle krásné dýničky, ale nezeptala jsem se, jak je nejlépe uchovat takhle pěkné, poradíte mi. . .