Iva221

Dnes jsem si konečně vzala na zahradu foťáček, abych zdokumentovala jak to tam vypadá. Zatím se zahrádka jen tak protahuje, o nějakém velkém probouzení se ještě mluvit nedá, ale přece jen už nějaké kytičky kvetou.

V pátek ráno jsem běžela nakoupit do Penny. Přišla jsem, když zrovna otvírali a hned u vchodu měli stůl plný hortenzii. Ač jsem původně neměla v úmyslu květiny kupovat, jejich krása a taky cena 49,90 Kč (no nekupte to) mě zlákala, že jsem si červenou vložila do košíku. Objela jsem jeden regál a napadlo mě, že jsem mohla koupit ještě bílou pro dceru. Tak jsem se vrátila, jenže stůl už zel prázdnotou, zato snad úplně v každém vozíku trůnila alespoň jedna tahle krasavice. No zaváhala jsem, ale nikdy jsem neviděla, že by byly květina takhle hned vyprodané.

Tak jsem si konečně povolila počítač. Snažili jsme si trochu vylepšit ložnici, malovali jsme a prováděli nějaké nátěry a když už jsme byli v tom řádění, tak jsem vyčistila s manželovou pomocí všechna okna a provedla jarní úklid. Taky jsem se pustila do přebírání skříní, protože jsem zjistila, že jsou sice plné, ale když jde do tuhého, tak nemáme co na sebe. Už mám nachystaný velký pytel a jsem v polovině. Strašně mě to nebaví, něco si musím vyzkoušet, co kdybych se do toho náhodou ještě vešla a tak musím postupně. Abych si trochu vylepšila náladu a dověděla se něco nového, zastavila jsem se u děvčat ve škole a dostala jsem kuřátka, která s dětmi vyrábějí. Děti prý to moc baví. Tak mě napadlo, že by to mohl být tip pro hlídací babičky nebo pro maminky s mrňousky, kteří se taky chtějí podílet na velikonoční výzdobě. Kuřátka jsou vyrobena z hadru, který prodávají v drogerii asi za 12 Kč a kuřat je z něj celé hejno. Nastříhají se proužky natřou lepidlem a smotá se tělíčko a pak s druhé str

Zase mě zlákala ta zahnutá hůlka a při občasném koukání na televizi jsem vytvořila dvě stejné dečky. Bude to dárek, tak víc neprozradím a příprava na Velikonoce, maličký košíček, jen pro jedno vajíčko, podle popisu od Zdenky

Nějak poslední dobou nestihám, stále někde cestujeme a zařizujeme a musím říct, že večer jsem ráda, že zalezu. Nejhorší je, že na chvíli usnu a potom koukám do stropu a nic. Když pak potřebuju ráno vstát, tak bych nejvíc spala. Ale to jsem vlastně ani nechtěla psát. To co jsem chtěla je to, že kácení před domem stále pokračuje a jak jsem se dozvěděla mají tam zůstat pouze čtyři stromy a budou se vysazovat nové. Je mi z toho smutno, ale nic s tím nedokážu udělat. A teď z jiného soudku. Dcera opět pekla. Tentokrát pro dcerku své kolegyně v práci panenku, na přání v modrém provedení.. . A tenhle dortík s pařížskou a bílou šlehačkou byl pro mě a přiznám se, že kousek ochutnala švagrová, kousek dcera a zbytek jsem snědla já sama, tedy ne najednou, abyste si nemysleli. Ještě musím dodat, že muž šlehačku nemůže, jinak bych se s ním samozřejmě rozdělila. Pak chci zhubnout. Ach jo, když to je tak dobrý.

V pondělí mi dcera donesla košíček s jarní minizahrádkou, dokonce i se zvířátky, včelkou a zajíčkem. Udělala mi tím radost. Vyfotila jsem košíček hned, ale nějak jsem zapomněla článeček zveřejnit, takže až dnes.

Dnes jsem sledovala činnost Technických služeb našeho města přímo před naším domem a domem s pečovatelskou službou. Dříve tam byla zahrada, část ustoupila právě výstavbě domu s pečovatelskou službou a část zůstala. Nikdo ji nijak zvlášť neupravoval, posekali v létě trávu, ale byl to takový kousek zeleně se vzrostlými stromy. Hned na kraji stál vysoký akát a když kvetl, byl jako obrovská bílá kytice. Ale teď už tam není a zmizela i další část stromů. Nevím, jestli tam město zamýšlí nějaký park, dobře, šlo by to ale myslím i bez takového velkého kácení. Je mi těch stromů líto. A i přesto, že se mi to nelíbí, musela jsem obdivovat šikovnost a zručnost dělníků. Takový pohled jsme měli loni na jaře s balkonu. . . . . . takhle to vypadalo loni v prosinci. . . . . . a tady nastupují dělníci s technikou na nejsilnější strom, již zmiňovaný akát. Nejdříve zhodnocení ze země. . . . . . a už se plošina zvedla a řezání začíná. . . . . . větve padají na zem a dole už jsou připraveni další pracovníci

Masopust je období od Tří králů do Popeleční středy, kterou začíná postní období před Velikonocemi. V tomto období probíhaly zábavy a hodování, během kterého bylo potřeba se dosyta najíst, protože následoval čtyřicetidenní půst. Masopustní úterý je den, kterým oslavy vrcholí. Jejich součástí je někde průvod masek, který prochází vesnicí a účastníci dostávají různou výslužku, kořalku, vejce, slaninu a koblihy, kterou pak v hospodě společně snědí. U nás se už dodržuje jen to smažení koblih. Receptů jsem vyzkoušela několik a tohle je vítězný, podle kterého nám koblihy chutnají nejvíc. Koblihy 500 g hladké mouky 3 žloutky 300 ml mléka 100 g majolky 20 g kvasnic 2 pol.lžíce cukru 50 ml tuzemáku sůl citronová kůra meruňková zavařenina Z ingrediencí si připravíme kynuté těsto, které po vykynutí vyválíme asi na 1/2cm. Vykrajujeme kolečka, dáme zavařeninu, přiklopíme druhým kolečkem, okraje přitiskneme a znovu vykr

Je teplo, vleču se ze školy a těším se domů na chladnou sprchu. Ještě se stavuju v obchodě na menší nákup. Vystupuju z výtahu a hele, dveře u nás jsou pootevřené. Pomyslím si, že přišli vnoučkové a už se na ně těším, ale zaráží me, že botičky přede dveřmi nejsou. Pomalu otevírám a taška s nákupem mi padá z rukou. To, co vidím mi bere dech. Dveře do obou pokojů jsou dokořán a uvnitř. . . spoušť. Převrácené židle i křesla, přes ně naházené oblečení i s ramínky, zásuvky i dvířka prádelníku otevřené, přes ně visí ručníky, prádlo a další leží na zemi. Deka z peřiňáku je na zemi a další je napůl vytažená. Otevřenými dvířky baru na mě civí jen otevřená lahev rumu, který používám při pečení, ostatní lahve jsou pryč. Ve druhém pokoji se vše opakuje, ba i knížky jsou na zemi, bavlnky na vyšívání jsou rozsypané po celé místnosti a prázdná krabice leží opodál. Všude je ticho. Je to jasné, zloději. Zůstávám venku, abych nezničila případné stopy. Zámek je ale v pořádku, čili některý vnouček ztratil

Loni jsem si udělala na chaloupku tyhle keramické kachlíky, ale hned jak jsem si je přinesla z vypálení, jsme odjížděli na hory, tak jsem si ani nevzpomněla na nějakou dokumentaci. Tak jsem to teď, při návštěvě chaloupky, napravila.

Krásné slunečné počasí a i menší mráz nás včera konečně přimělo zajet na kontrolu chaloupky. Nebyly jsme tam pěkně dlouho. Silnice už byla bez sněhu a jelo se krásně. Ovšem kámen úrazu nastal až na pěšince, přímo k chaloupce. Soused si prohrnul ve sněhu cestičku, tak jsem se rozhodla, že ji využiju a kousek po ni půjdu. Ovšem vzápětí se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo správné. Cestička sice vypadala dobře, ale vespod byla zmrzlá a nahoře bláto, takže jsem udělala dva kroky a seděla nebo spíš ležela na zemi. Postavit jsem se nemohla, protože mi nohy ujížděly, takže jsem si připadala jak brouk obrácený na záda. Nakonec jsem si musela kleknou na jedno koleno a dohrabat se na sníh, kde se mi konečně podařilo postavit. Když jsem se na sebe podívala, vypadala jsem jako naprosto jiné zvířátko než brouk. Tak to se na zpáteční cestě v Jilemnici už nezastavíme, jak jsme zamýšleli, protože ve starých kalhotách nebo teplákách, co mám na chalupě to nepůjde. Ale sluníčko se snažilo a do venku pověš