Iva221

Abych dokončila povídání o našem výletu, který jsem kvůli očím přerušila. Zatím nejsem docela v pořádku, protože zánět se levého oka drží a přestěhoval se i do pravého. Už mě to docela štve. Ve čtvrtek jedu zase na kontrolu, takže doufám, že se to do té doby zlepší. Takže naše cesta v sobotu před čtrnácti dny pokračovala z Velichovek na Kuks. Kuks patří k nejvelkolepějším barokním areálům v Čechách. Jenže do současné doby se z něj mnoho nezachovalo. Stavba, která dnes kukskému komplexu dominuje je bývalý špitál s kostelem. Původní panské sídlo bylo zbořeno na počátku 20. století. Vraťme se však zpátky, do let 1697-1738 kdy se Kuks stal působením svého pána hraběte Františka Antonína Šporka honosným stavebním komplexem a kdy vznikly nejcennější plastiky nejvýznamnějšího sochaře českého baroka Matyáše Bernarda Brauna. Na levé straně je na zahradní zdi umístěna řada soch, na jejímž začátku je Anděl blažené smrti a pak následují ctnosti. Před druhým křídlem jsou umístěny Neřesti. I nádvoř

Pár dní jsem nemohla na počítač a i dnes je to jen tak chviličku na zkoušku. Přivodila jsem si, a ani nevím jak, parádní hnisavý zánět levého oka. Pak se mi ještě protočily panenky a to když jsem zaplatila v lékárně jen za borovou vodu na vyplachování očí 128 Kč a o dalším doplatku na kapky ani nemluvím. Ale hlavně, aby to pomohlo. Lepší se to jen pomalu. A protože jsem žádné svoje oblíbené činnosti nemohla provozovat, vydali jsme se na kontrolu chaloupky a taky na hřbitov k hrobu horské babičky a dědečka. Když jsme vyjížděli, byla tady u nás docela hustá mlha, ale jak jsme vyjeli na Novou Paku, nebylo po mlze ani památky. Krásná modrá obloha a sluníčko. . . . pohled do kraje, tam je ještě mlha, ale stromy zatím příliš barvami nehýří . . . . . Zlaté návrší, buď už trochu zasněžené nebo "zabílené" marazem. . . . . . tady kousek dál, je už ale opravdu zasněženo. . . . . . evangelický kostelíček v plném podzimním slunci a i tady jsou stromy ještě zelené. . . . . . jeřabinám to n

Naším dalším zastavením sobotního výletu, byly lázně Velichovky, které mají více jak stoletou tradici. Jsou to malé, klidné a tiché lázně, obklopené lesy. Léčí se zde onemocnění pohybového aparátu. V takovém klidném místě by se mohly léčit i nervy, ale přiznávám, že pro mě by toho klidu bylo za chvíli asi až moc. Ale zajet si tam častěji jen tak na výlet, tak to by se mi líbilo. Lázeňské budovy jsou krásné opravené, posuďte sami. . . . lázeňské vily. . - - - hlavní lázeňská budova - Masarykův dům. . . . . . fontánka před hlavní budovou . . . . . . okolí Masarykova domu je upravené a přesto, že už byly ranní mrazíky, na rozkvetlých záhonech se to zatím neprojevilo . . . . . . v parku je spousta pěšinek na procházky a i několik krásných alejí. . . . . . restaurace Pod kaštanem, zvenku vypadá z části trochu omšele, ale uvnitř to bylo moc pěkné. Tady jsme si dali oběd, protože nám po důkladné procházce pěkně vyhládlo. Chvilku jsme si ještě odpočinuli při kafíčku a hurá za dalšími památkami

Přesto, že teploměr ukazoval v sobotu ráno O°C, sluníčko krásně svítilo a vylákalo nás na výlet. Natáhli jsme zimní bundy a už se jelo. Nejdřív jsme si zajeli na Chlum, dějiště velmi chmurné bitvy. Není to od nás až tak moc daleko, ale nikdy jsme tam nebyli, jen vidíme ze silnice památníky. Nejdříve tedy něco z historie. Po nástupu kancléře Otto von Bismarcka v polovině 19. století získalo ve střední Evropě stále větší vliv Prusko. Rozhodujícím momentem bylo obsazení Holštýnského vévodství Pruskem a vyloučení Rakouska z Německého spolku z podnětu Pruska. Odvetou vyhlásilo Rakousko Prusku l7. června 1866 válku. Bitva začala za rozbřesku 3. července. Během dopoledne mělo Rakousko mírnou převahu. K obratu došlo v důsledku špatné rakouské taktiky poté, co začala útočit rakouská infanterie. Ve výbavě pěšáků mělo výraznou převahu Prusko, neboť pruští vojáci byli vybaveni novým typem pušek - zadovkami, které již používaly patrony a proto se nabíjely daleko rychleji než zepředu nabíjené. Bitvu

Už jsem měla připravený článek z našeho sobotního výletku, ale tahle událost je přednější. Naši mladí se museli rozloučit se svým dlouholetým kamarádem a miláčkem, jezevčíkem Ronečkem, kterého jsme všichni obrečeli a dcera prohlásila, že už žádného pejska nïkdy nechce. Ovšem všichni zjistili, že se jim stýská a tak starší vnuk Kubík nového pejska pořídil. A jak to všechno je vám prozradí jejich nový přírůstek do rodiny sám. "Jmenuju se Ax a je mi 7 týdnů. Moje maminka je německá ovčačka a tatínek, bohužel neznámý. Proto mě páníčkové mojí maminky nechtěli a říkali něco, že utratit. To teda nevím co je, ale musí to být něco móóóc ošklivého, takže jsem byl rád, že si pro mě můj páníček přijel. Jeli jsme autem a zpočátku jsem se bál, tak jsem trošičku fňukal, ale pak mě to houpání krásně uspalo. V mém novém domově bylo víc lidí, než mám tlapek, ale všichni mě přijali hezky, tedy abyste si nemysleli, že jsem nějaký namyšlený, ale řekl bych, že přímo nadšeně, takže věřím, že mě budou mí

Bábovky peču moc ráda, je to rychlé a když peču s sebou na chalupu, tak se mi to i dobře převeze. Mezi naše oblíbené patří i tahle Mramorová bábovka Utřeme: 17dkg oleje (tuk) 4 žloutky 25 dkg cukru krupice přidáme 30 dkg polohrubé mouky 1 prášek do pečiva citronovou kůru 6 lžic mléka sníh z bílků Utřenou hmotu rozdělíme na 3 díly, první necháme světlý, do druhého přimícháme lžičku kakaa a oříšky a do třetího 2 lžíce kakaa. Po vrstvách nalejeme do formy a dáme péci.

Kdysi jsem slibovala, že vyfotím kolovrátek, který máme na horách a na kterém spřádala nitě babička. Truhla v pozadí je taky po babičce a vyráběl ji můj strejda, ten, který vyřezával kapličku. Já jsem se snažila ji trochu opravovat, ale zatím došlo jen na část. . . . a tohle je zase výrobní prostředek mého dědečka - tkalcovský stav. Když jsme vyklízeli před lety z půdy na chalupě seno, našli jsme ho rozložený pod ním. Zeť ho tehdy složil a protože ho nikdy neviděl, zajel si do Jilemnce do Muzea. Tkalcovat by se na něm dalo, ale musel by být trochu opraven, protože letitý pobyt pod senem ho hodně poznamenal a dál by musela být osnova, člunek a už si ani nepamatuju, co všechno tehdy v Muzeu zjistil. Dříve stával v každé horské chalupě přímo v obytné místnosti a někdy jich tam bylo i víc. Protože jsme na půdě chtěli udělat obyvatelný prostor, stav byl zase rozebrán, ale než k tomu došlo byl vyfocen i s vnoučkem . . .

Ještě se vrátím k našemu poslednímu pobytu na chaloupce, kdy krásně svítilo sluníčko a bylo pěkně teplo. Při procházce 4. října jsem vyfotila kytičky na zahrádce, či spíš takovém políčku u cesty. Snad potěší i vás v tom nynějším deštivém počasí. . . . horská zem, taková světlá, kamenitá, neúrodná a přece taková záplava květů aster. . . . . . tenhle rozkvetlý keřík se mi moc líbil, ale nevím, jak se kytička jmenuje, ale myslím, že mi to určitě některá z vás řekne. Chtěla jsem si nasbírat semínka, ale ještě jsem žádná neviděla. . . . . . nejsou to nádherné barvy ?. . . . . . tahle růžička je z mé horské zahrádky a vypěstovala jsem ji z odříznutého odkvetlého výhonku, pod skleničkou. . .