Iva221

Vykvetla mi klívie (řemenatka), měla by kvést při správných podmínkách na jaře, ale podařilo se ji to až teď, no, ony ty podmínky taky nebyly správné. Nedá mi, abych nepředstavila muškáty, které po zimě na podestě vypadaly tak uboze, že jsem se rozhodla je zlikvidovat, ale než jsem se k tomu dostala, tak jsem je občas zalila. Potom začaly obrážet, tak už jsem je nechala a ony se mi za mou "péči " odvděčily takovou záplavou květů.

Dnes už uzavřu tu pouťovou tematiku, ale nedá mi, abych ještě neukázala srdíčka, která mi každý rok z pouti nosí moji vnoučkové. Pokud byli malí, tak s rozjásanýma očima, teď už jaksi stydlivě položí srdíčko na stůl, ale nezapomenou. A já je přidávám na nástěnku, kterou jsem si udělala v kuchyni. Dcera sice říká, ať to už zlikviduju, ale to já nemůžu udělat, je to pro mě památka. Některá srdíčka jsou už taková "pochroumaná" a vybledlá, ale zůstávají. Tohle je z letošní pouti, tentokát to bylo i pro dědu a tyhle jsou vždy o rok starší, ale jsou to jen některá tenhle rok byla dvě, protože se nemohli dohodnout jakou barvu, tak koupil každý jedno Takhle jsou zavěšená A tohle srdíčko je staré asi 30 let a přinesla mi ho moje malá dcera a jako dnes slyším její hlásek: "Maminko, tohle srdčko jsme ti koupili s tatínkem, protože tě máme rádi"

Tak jsme hned ráno zašli na náměstí nasát atmosféru pouti. Chodíme to většinou okouknout hned ráno, protože odpoledne bývá strašně lidí a velké vedro. Některé atrakce a "líčky na peníze", jak říkal tchán jsem nafotila. Ale hned na začátku musím podotknout, že tuhle "atrakci" bych rozhodně zakázala. Chudáci koníčci, celý den, v tom vedru chodit do kolečka. Připadali mi úplně apatičtí a strašně jsem je litovala. Venku v přírodě s větším rozběhem, to je něco jiného, ale tohle ne. . . . . v povětří už nelítají jenom labutě, ale i sloni . . . autíčka samozřejmě nesmějí chybět. . . ale letos mají trochu konkureci ve vodních "člunech" a na tohle mi stačilo se jen dívat a . . . . . . . . a tady zřejmě nejmladší uživatel atrakcí, teprve jedenáctiměsíční Danýsek a ještě pro ty menší nafukovací opice a zámek . . . a jaká by to byla pouť bez balonků, perníkových srdcí, cukrové vaty. . . . . . . a spoustou dalšího "důležitého" pouťového zboží a nechybějí ani

Protože máme pouť, nesmějí chybět koláče. Pouťové koláče peču už léta podle receptu babičky Irči. Vždycky říkám, že zkusím nějaké jiné, ale nakonec to dopadne stejně. Je pravda, že vydrží, když vydrží (ale to se málo kdy stává), dlouho krásně měkké a vláčné. Pouťové koláče 60 dkg hladké mouky 25 dkg másla 25 dkg ztuženého tuku 2 dkg droždí 7 kostek cukru 10 lžíc mléka 2 vejce Do přesáté mouky nastrouháme tuky, přilejeme mléko s cukrem a rozmíchanými kvasnicemi, vejce a uhněteme těsto, které dáme do ledničky. Nesmí kynout. Postupně těsto odebíráme a děláme koláče, které hned pečeme v předehřáté troubě na cca 220°. Horké obálíme v cukru. A je hotovo. .. můžu nabídnout ?

Téměř každý den navečer se před naším domem schází parta lidí z domu, se svými miláčky. Pokusila jsem se jejich zlatíčka vyfotit a požádala je, aby mi něco o sobě řekli. Já jsem Nelinka, bydlím taky už 7,5 roku. Pořád jsem dobře naladěná, plná elánu a chuti do života. Ale fotit jsi mě měla přijít, když bylo světlo a ne teď s tím blikat, počkej, jaká budu mít na fotce očička. Musím taky přiznat, že mě trošku rozčilují ti mládežníci, co se sem teď přistěhovali. Chtějí totiž, aby je chovala i moje malá panička, ale to nedovolím, Natálka je jenom moje. Mě vybrali jméno Beruška a myslím, že se strefili. Jsem taková drobná, křehká, ráda se mazlím a chovám. Rošťárny, co tady provozují ostatní, raději sleduju zpovzdálí . . . . . . . . . . . . a když mě chtějí do nich zatáhnout, raději utíkám . . . . . . kam jinam, než paničce do náruče. . . . Moje jméno je Eliška, jsem velmí čilá a rozhodně nesnáším nějaké líné posedávání. Kde jsem, tam musí být vzruch, nějaké menší pranice, jsem takový ďáblík