Iva221

Dnes u nás svítí sice sluníčko, ale není co fotit, snad jen stromy, ohýbající se silným větrem nebo louže po nočním lijáku a ruční práce také nemám žádné dokončené, abych se pochlubila, proto jsem sáhla do archivu a vrátila se k naší dovolené v Sušici a k našim výletům. Dnes se tedy vrátíme na Švihov. Švihov je gotický vodní hrad, nachází se na Klatovsku a jedná se o jeden z nejmladších českých hradů. Dal ho postavit v v roce 1480 Půta ˇŠvihovský z Rýzmberka. Jeho stavba trvla 9 let a po jeho smrti pokračovali jeho synové v dostavbě opevnění, pod dohledem architekta Benedikta Rieda. Od roku 1548 měnil hrad majitele až v roce1598 ho koupil rod Černínů z Chudenic. Potom přišla třicetiletá válka, hrad tehdy dobývala švédská vojska, ovšem bez úspěchu. Po válce vydal císař Ferdinand III. příkaz k demolici hradu, snad ze strachu, že by se v jeho nedobytných zdech mohli ukrývat odpůrci habsburského rodu. Naštěstí k úplnému zničení hradu nedošlo. Hrad zůstal v majetků Černínů až do roku 1945,

Když jsem u Jarušky četla článek o prstýnku, vzpomněla jsem si opět na jednu příhodu, když byl náš vnouček Kubík ještě hodně malý. V té době se hodně nosily prsteny, tak i já jsem nosila sedm prstýnků, které jsem při vaření odkládala na stůl na tácek, kde mám slánku a pepřenku. Jednou odpoledne volala dcera, to ještě bydleli v nedaleké vsi, že jede do města a že se zastaví. Zahlásila jsem, že zrovna dělám bramboráky, na to se se smíchem ozvalo: "Prima, udělej jich hodně, ať můžu vzít ještě domů, víš jak je máme rádi". Přiškrábla a nastrouhala jsem ještě pár brambor a smažila a smažila. Konečně se dcera objevila i s naším dvouletým broučkem. Pro něj jsem uchystala něco lehčího a zasedli jsme ke stolu. Dcera stačila krmit Kubíka i sebe, ovšem malý se dožadoval taky bramboráku. Tak mu dcera kousek ukrojila a dala na talířek se slovy:"On to stejně nebude, ale aby si nemyslel, že ho chceme šidit". Je pravda, že to chlapeček všelijak překládal, olizoval, no spíš si s tím

Dopoledne jsme se vydali k volbám a já si vzala foťáček "kdyby náhodou". Ale byla tak strašná zima, aspoň mě, že se žádná procházka, jak jsme původně zamýšleli, nekonala. Vyfotila jsem cestou jen zasněžené stromy . . . .. ." zátiší s popelnicem". . . . . . stará pumpa, pěkně zamčená.. . . . .na náměstí zasněžená kašna. . . .. . a rychle domů, dát si horký čaj s chladítkem.

Nedávno u mě byla kamarádka a mezi řečí došlo i na to, jak si musí psát co chce nakoupit, ale než najde brýle, někam položí tužku nebo papír a když si konečně napíše co vlastně chce, tedy podle mě blbenku, tak to zase někam položí. Ujistila jsem ji, že na tom jsem podobně a společně jsme se tomu zasmály, co taky jiného, přece nebudeme brečet, když s tím nic nenaděláme. A tak jsem ji pro legraci upletla pomocníky paměti. Košíček na brýle a papíry, vyšší košíček na tužky a podkovičku s magnetem na přidělání blbenky na ledničku. Myslím, že měla docela radost.

Vždycky jsem trochu záviděla vyfocená krmítka s ptáčky na vašich stránkách. Na naše krmítko na parapetu okna ve 4. patře moc ptáčků nelétalo a mě to bylo docela líto. Ovšem letos se to změnilo. Máme tu přímo nálety, hlavně stehlíčků. Protože krmítko není moc velké a přiletí jich víc najednou a pak se perou a ty slabší odhánějí, tak jsem nasypala zobání i na parapet. Přilétnou i sýkorky, ale přesto, že mi stehlíci připadají menší, je dokážou odehnat. Pokusila jsem se udělat nějaké snímčky, ale z dálky a moc opatrně, abych je nevyplašila. Takže krmení ptáčků i ode mě a už nemusím závidět. Fotky jsou hlavně z parapetu, protože krmtko je přivázané k rámu mezi okny, takže se do něj s foťákem nedostanu a měla jsem odtažený jen kousek záclony.

Slíbila jsem, že se taky mrknu do své krabice s knoflíky. Slovo jsem dodržela, ale žádné "poklady" jsem nenašla, jen se mi vybavila spousta vzpomínek. Dřevené knoflíky, níťové a ty velké jsou moje vlastní výroba a jsou keramické. Kdysi jsem si je vytvořila k takové silné vestě s hrubým copánkovým vzorem. . . . plechové . . . . . . docela mě zaujaly ty s rytířem na koni, že by sv. Václav ?, a potom s korunkou. . . . . . skleněné a při pohledu na červená a bílá srdíčka jsem si vzpomněla na svetr, který mi maminka upletla a na kterém byly. Chovali jsme angorské králíky, kteří se už nevím za jak dlouho museli stříhat. Přitom jsem většinou mamince asistovala, přidržovala jsem je, aby je maminka nestříhla. Jejich vlna se potom někam posílala na zpracování a podle vzorníku byla vybraná barva, jakou maminka požadovala. Tenkrát maminka objednala krásně červenou a bílou a z ní mi upletla krásný teploučký, měkoučký svetr se srdíčky na zapínání. Knoflíky s holčičí hlavičkou mi dala souse

Už se mi stýskalo po háčku a tak jsem našla, ve staré knížce o háčkování, dečku, která sice byla z dílků a to jsem se zařekla při háčkování zde že už nikdy. Nakonec jsem se do ní přece jen pustila. Dečka se skládá jen ze sedmi dílků a jejich uháčkování je jednoduché. Sice jsem ji udělala rychle, ale opakuju, že z dílků už opravdu nikdy. Řetízek s pikotkami se opakuje a tak se mi to přii sháčkovávání pletlo a pak už nemám tu trpělivost, jako jsem mívala a to i při vypínání.

Pořád jsem říkala, že to vypadá jarně, tráva krásně zelená, ale dnes se to změnilo. Od rána pěkně hustě sněží. Když jsem po sedmé hodině vyrazila z domu, bylo docela hezky a po sněhu ani památky, ale během mého nákupu v Penny začalo a pěkně hustě, že jsem přišla domů jako sněhulák. Nafotila jsem tradičně pár obrázků z balkonu, ale ta hustá chumelenice se mi nějak moc nepodařila zachytit. Myslím, že ale nepřináším žádnou novinku, vypadá, že chumelí po celé republice.

Švagrová byla u dcery v Praze, hlídat nemocného vnoučka a my jsme měli opět službu v krmení koček, tedy spíš už jednoho kocourka. Z dřívější malé "smečky" zde už zbyla jen Černobílá, kterou švagrová "adoptovala" a protože zjistila, že je to vlastně kocourek, přejmenovala ho na Kočičáka. Co se stalo s ostatními kočičkami nevíme, neví to ani soused, kterého byly. Ale místo kočiček si pořídil malého bílého pejska, kterému jsem vždycky, když jsem šla ke švagrové, vzala něco na smlsnutí. V létě se k sousedovi do domu nastěhovali nájemníci a ti si pořídili štěňátko rotvajlera. Takže nosím, po tom, co jsem se zeptala jestli můžu, něco na zub i jemu. Je až dojemné, jak se "kluci", když nás slyší, že otevíráme vrátka, přiřítí. Maličký vyskakuje jak na trampolíně, všechny čtyři má najednou ve vzduchu,to jsem ještě neviděla a ten velký vrtí celým tělíčkem, protože ocásek nemá. . . . v očekávání. . . . . . už se to chystá, prostírám . . . . . . a už to začíná, jídlo

Zjistila jsem, že jsem se dosud nepochlubila novou panenkou, kterou mi nadělil Ježíšek. Je stejně velká jako panenky, které mám z loňské pouti. Oproti ostatním panenkám v mé sbírce zde je ale malá, měří jen 20 cm a má pohyblivou hlavičku. Moc se mi líbí její oblečení. Takové kdysi nosily dámy při bruslení. . . . a tady je nová spolu s "pouťovými"

O Vánocích, když se všichni sejdeme a povídáme, já vždycky "vytáhnu" nějakou příhodu, když byli kluci malí. Oba sice ječí: "Babi už zase", ale se smíchem a poznámkami příhodu vyslechnou. Tentokrát i tuhle. Náš starší vnouček s námi od malička jezdil rád na chaloupku. Hrozně rád pozoroval, jak zatápím v kamnech. U kamen máme malou stoličku, na které sedávala už moje babička, když zatápěla a je zajímavé, že na ni všichni rádi sedáváme i když nezatápíme. Dokonce i naše Bony, i soused, když přijde na návštěvu. Jednou jsem opět zatápěla, ale dopadlo to špatně a já prohlásila: "Zase to chcíplo". A na to se můj čtyřletý vnouček zeptal:" A babi, kdo je chcíplo". A mě nenapadlo na tuto otázku "Kdo je", nic lepšího, než že jsem mu začala vypravovat, že to je takový maličký skřítek, který bydlí v komíně, má rád tmu a zimu a proto, když zatopíme, tak se snaží oheň uhasit, což se mu někdy povede. Ovšem to jsem tomu dala. Od té chvíle nechtěl Kubíček