Vzpomínka na Mikeše

Tak to byl Mikeš, umřel před jedenácti lety, ale stále na něj vzpomínáme, protože to byl nejmilejší kocourek, co jsme kdy měli. Jako maličké koťátko ho někdo odložil na autobusové zastávce, dostal se na silnici, zrovna když se rozjížděl autobus, ale řidič byl frajer, zastavil a odnesl ho do čekárny. Všechno to viděla dcera a samozřejmě toho malého hubeného a klepajícího se tvorečka strčila do kapsy a přinesla domů. Došli jsem s ním k veterináři, ale ten moc naděje na přežití nedával, ale my jsme se s dcerou snažily, krmily z lahvičky pro panenku a Mikeš byl bojovník a tak jsme všechno překonali. Z koťátka vyrostl přímo pan kocour. Byl velmi rozumný, naučil se sám chodit na záchod, ale ne na kočičí, přímo na mísu. Miloval oba vnoučky, přestože jejich všetečné prstíky zkoumaly jestli má očička, ouška, zoubky, drápky atd. nikdy je neškrábnul. Když přišla návštěva, šel ji Mikeš s námi přivítat do předsíně, nechal se pohladit a odkráčel do svého pelíšku. Když ale přijela dcera s rodinou, usadil se do křesla a jak jsme se vždycky smáli, "účastnil se debaty." Velmi rád jezdil na chalupu. Když jsem začala chystat tašky a dala je do předsíně, hned se usadil u nich, abychom ho snad nezapomněli doma. V autě jezdil hrozně rád, usadil se mi na klíně a sledoval cestu. Když jsme odjížděli z chalupy a Mikeš se někde toulal, stačilo nastartovat a už byl u auta a nastupoval. Mohla bych napsat spoustu krásných příhod, které jsme s ním zažili a musím říci, že to, že jsme se ho ujali a vypiplali, nám odvděčil mírou vrchovatou. Když umřel na selhání ledvin, všichni jsme ho obrečeli, a řekli si, že už si nikdy žádné zvířátko nepořídíme. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, ale o tom zase někdy příště.