Řepánky

Tohle pečivo sem dávám spíš jako zajímavost, než jako recept, který byste chtěly vyzkoušet. Je to nebo spíš byla taková východočeská specialita, dřívější řepařské oblasti. asi jako vánoční buchetky zde Místo dřívějších polí s cukrovkou teď jsou vidět v době květu jen žluté lány řepky. Dřív řepánky znaly téměř v každé domácnosti, můj tatínek je měl moc rád a pekla je i manželova maminka a tchánovi, ač pocházel z jihočeské Bechyně taky moc chutnaly, ale teď jejich pečení je spíš rarita. Peče je i moje dcera a nosí ochutnnat do zaměstnání a říká, že mají vždycky úspěch.

Na řepánky potřebujeme kynuté těsto, lepší trochu mastnější, ale teprve náplň je to hlavní, co vlastně dělá řepánek. Asi polovinu menší cukrové řepy pečlivě očistíme, nakrájíme na plátky a dáme vařit do vody, které nesmí být moc. Když je řepa měkká, tak ji nastrouháme a dáme do potřebného množství vody z uvařené řepy, přidáme umletý mák, trochu cukru podle chuti a ještě povaříme. Necháme vychladnout. Vyhladlou nádivkou plníme kousky těsta a výsledek vypadá takhle.

Musím přiznat, že řepánky peču nejen proto, že nám chutnají, ale vůně vařené řepy mi připomíná dětství. V našem městě byl dřív cukrovar a stejná vůně se "táhla" po celém okolí. My jsme bydleli docela blízko, tak jsme téměř každý večer chodili s tatínkem na procházku k cukrovaru. Tam jsem pozorovala, jak proudy vody splachují řepu z vagonů či nákladních aut a dál putuje kanály ke zpracování. Tatínek mi o výrobě cukru podrobně vyprávěl a pro mě to bylo nové a moc zajímavé. A tak při pečení řepánku vždycky vzpomínám. Ale abych tady nelíčila jen jak to bylo hezké. Řepa se vozila nejen vlaky ale i nákladními auty, pěkně zablácenými, přes město a zpět zase stejnou cestou řízky, ze kterých mnohdy tekla ještě voda, takže bylo všude pěkně řídké hnusné blátíčko. Kde by tehdy jezdily nějaké zametací či kropící vozy.