Narozeniny

Dnes mají naši milovaní vnoučkové narozeniny. Ano, oba jsou narození ve stejný den. Kubovi je dnes 18 a Tomkovi 15 let. Včera byla oslava s grilováním a tak jsem si myslela, že udělám nějaké obrázky a oslavu tady přiblížím. Jenomže mě kluci nějak prokoukli a jakmile jsem vytáhla foťáček hned se ozvalo:"Odeberte babičce zbraň, je s ní nebezpečná, určitě by fotky dala na své stránky". Nakonec mě nechali nějaké obrázky udělat, ale slíbila jsem, že je tady nezveřejním, tak musím slovo dodržet. Ale o jiných fotografiích řeč nebyla, takže se myslím, že některé předvést můžu. Nejdřív bych ale malinko zavzpomínala na dobu, když byli malí.

Kubík byl od malička takové tiché, přemýšlivé, jemné dítě. Velmi brzy se naučil spoustu písniček a tak jsme spolu zpívali. Často chtěl, ať zpívám jen melodii a on hádal písničku. Potom miloval,, když mu děda vyprávěl všelijaké příhody. Jednou se mu zmínil o Titaniku a to ho zaujalo natolik, že jsme všichni museli shánět obrázky, znal rozměry lodi a protože mu ještě rozměry v metrech nic neříkali, musel mu děda na ulici ukázat, odkud kam byla dlouhá a široká. Láska ke zvířatům, hlavně ke kočkám mu zůstala do dneška. Vždycky přinesl nějaké zbídačelé koťě, které pak s maminkou vypiplali a tak se stávalo, že měli doma až sedm koček, než se některou podařilo předat do dobrých rukou. Ale je pravda, že kočičky snad vycítily, co pro ně dělá a mají ho taky rády. Jedna mu dokonce důvěřovala natolik, že vždycky večer mu přinesla do postele svoje koťátko, šla se proběhnout a když se vrátila, tak si ho zase odnesla do svého pelíšku.

Když se narodil bratříček, stal se jeho malou chůvičkou, opatroval ho a nikdo se na něj nesměl špatně podívat. Ovšem s postupem doby se stal z opatrovníka pokušitel. Když mu to vytýkám, tak vždycky slyším: " když on tak krásně chytne na škubnutí", takže někdy si hoši vjedou do vlasů, ale za chvíli už jeden na druhého nedá dopustit. A ještě se musím zmínit o jedné věci. Totiž když byli kluci nemocní, většinou stonali u nás, protože pokaždé nešlo, aby s nimi dcera mohla zůstat doma. Letos v březnu Kuba onemocněl a když ho dcera vezla od lékaře domů, zaprotestoval, že domů ne, že chce k nám. Doma, že by byl sám, zatím co babička mu k snídani přinese čerstvé rohlíčky, uvaří co má rád a s dědou si s ním povídají, když mu je líp. Potěšilo nás, že i teď, takhle velký, je s námi rád.

Tak tohle je náš Kubíček, když byl malý a kterému cizí říkali holčičko. . .

. . a tady je už náš osmnáctiletý mužský, s výškou téměř 190 cm

Tomáš má podle učitelů v ZUŠ hudební nadání, hrál od první třídy na flétničku, později na klarinet a bicí. V loňském roce se rozhodl, že už hrát nebude a konec. Na mírné domluvy nedal a nějaké příkazy mají spíš opačný účinek. To má, jak se s dcerou shodujeme, po dědovi. Jinak je to takové upovídané sluníčko, kliďas, kterého dokáže "vytočit" jen bratrovo popichování, nespravedlnost a ubližování slabším. To pak dokáže jít proti všem, je to zkrátka náš "bojovník za pravdu". A kromě spousty dalších věcí, je po dědovi strašně mlsný. Některé jídlo, které je podle jeho názoru nepoživatelné, ani neochutná. i když mu všichni okolo budou tvrdit, že je to dobré. Ale když začal chodit do školy, chutnalo mu v jídelně natolik, že chtěl udělit kuchařkám "Řád zlaté vařečky". S kamarádem závodili, který sní víc knedlíků a tak se z našeho drobečka začal stávat cvalík, že jsem v jídelně, kam jsem taky chodila, musela zakročit, aby mu nepřidávali. Pro pořádek musím uvést, že tam bylo jídlo opravdu dobré. Na rozdíl od Kuby, s námi moc nechtěl ani jezdit na hory. Je nejraději doma s maminkou, které docela rád a ochotně pomáhá.

. . . . to je Tomeček. . .

. . .a tady, dnes patnáctiletý, který, co se výšky týká, za svým bratrem moc nezaostává . .

Slib, že fotky z oslavy sem nedám, jsem sice dodržela, ale doufám, že sem kluci nezavítají, protože jinak, jako bych je slyšela:"Babi, můžeš nám říct, co jsme ti udělali?"