Labutě - pokračování

Ráno jsem napsala manželovi "blbenku" a poslala ho na nákup. Rozhodla jsem se, že rychle, než přijde vyčistím poslední okno, do kterého se mi už minule nechtělo. Chtěla jsem to stihnout než přijde, protože takovýhle rozruch v domácnosti nemá rád, i když je pravda, že když už na tu hrůzu dojde, tak mi pomůže. Už jsem končila, když se manžel vrátil, ale jak viděl kbelík, hned spustil, že je venku konečně tak krásně a já místo abych šla na procházku, dělám naprosto zbytečnou činnost. Tak jsem mu rychle vrazila do ruky záclonu, ať ji pověsí, že se zatím přestrojím a můžeme vyrazit. Šli jsme jako obvykle na luka, okouknout, jestli už trochu vysychají. A co nevidíme, plave tam labuť, tak jsme se k ní hned pustili. Přiznám se, že než jsme vyšli, strčila jsem do kapsy sáček s krmením, s myšlenkou, co kdyby se labutě vrátily. Byla to ta mladá, sama, škoda, že se nemůžeme dovědět proč se vrátila.

Když jsme se blížili, vyšla nám naproti. . . .

. . . a trošku něco ochutnat, co jsme přineli. . . .nebo že by se dívala, jak ji to sluší. . .

. . . a pak si užívala sluníčka. . .

Ještě jsme ji slíbili, že zase přijdeme, a popřáli, aby se brzy našel nějaký labutí kamarád, aby ji nebylo smutno. Pak jsme se stavili na zahradě, kde jsem vyfotila pár prvních jarních kytiček.

Copak sněženky, ty už jsou pěkné, velké

krokusy se taky snaží i když je zatím moc málo . . .

a tady to je zatím takové kytiččí miminko. .