Cori

Loni v srpnu jsem vám představila v článku Psí školka pejsky z našeho domu. Nejmladší z nich byl Cori. Dnes bylo hezky, tak jsme seděli chviličku na lavičce a mohla jsem si opět s Corískem popovídat.

Takhle jsem vypadal loni v srpnu, to jsem se zrovna přistěhoval a taky jsem  brečel. . .

. . . trošku se za to stydím, ale byl jsem takové psí miminko. Teď už by mě to ani nenapadlo.  Vyrostl jsem v klidného sebevědomého psa.  Za to můžou hlavně mí páníčci, kteří se o mě vzorně starají a chodí se mnou  cvičit. A to já moc rád, jakmile si panička vezme baťůžek, už vím, že pojedeme na cvičení. Nastoupím si dozadu do auta a už frčíme. Naučil jsem se poslouchat a nebát se. Tak se nesmíš zlobit, že už se k tobě, když se potkáme nevrhám pro pohlazení, tohle slušně vychovaný pes nedělá, ale vidím tě rád.  Jsem docela kliďas, ale takové ty mrňavé bílé pejsky moc nemusím, na ně štěkám, a že to umím moc dobře, to víš.  Říkáš, že moje štěkání je jako když hřmí, ale já  si moc dobře  pamatuju, jak mě ta maličká Eliška pokoušela a tak tyhle  pejsky prostě nemusím. Mám jiné velké kamarády,  chodíme spolu na luka běhat a trénovat poslušnost. Taky se ale musím k něčemu přiznat, byli jsme na závodech psí poslušnosti a tam jsem se moc nepředvedl. Byla tam psí slečna, moc hezká a nakrucovala se před námi a tak jsem to prostě nezvládnul, ale nebyl jsem sám, byli jsme čtyři, co jsme se zamilovali na první pohled.  Ale příště už budu vzorný.  A ještě se podívejte, jak jsem vyrost.