Procházka k žábě

Konečně je zase u počítače chvilku volno, než se manžel naobědvá, tak honem pár obrázků z procházky k žábě.  Když jsme chodili s vnoučky na procházku do lesíka se skálami, po kterých s radostí lezli a já trnula hrůzou, tak si oblíbili jednu, kterou pojmenovali žába, že prý se jí podobá a myslím, že to docela vystihli. Ale nejdřív pár obrázků z cesty.

. . .nejdřív přijdeme do takového řídšího lesíka. . .

. . . projdeme kolem hromad kamení, které tu jsou naskládané, tahle je urovnaná v takový, jak říkají na horách, taras,  nevím, jestli tu stálo kdysi stavení. . .

. . . přejdeme potůček. . .

. . . a dál kolem hromady kamení, která je tu naskládaná, jak dávní předkové sbírali z luk a polí kamení a dávali na kupy, ostatně je tam házejí i teď. . .

. . . některé jsou porosté netřesky, rozrazilem a různými mechy. . .

. . . a tady je už první skála, po které kluci s oblibou lezli za pokřikování "babi polez taky". Někdy jsem se dala zlákat, copak nahoru jsem se vydrápala, ale dolů jsem lezla jak rak, pozadu, s hrůzou v očích a se slovy "babko, kdyby ses tam nehrabala", ale kluci radili, kam mám stoupnout, tak to dopadlo vždycky dobře. . .

. . . a tady pod cestou je žába, jindy bývá víc zelená, ale tentokrát bylo sucho,  které se jí podepsalo "na kůžičce"

. . . žába zblízka. . .

. . . a všude spousta kapradí. . .