Kterak se náš vnouček na kraji Benátek ztratil

Ráda čtu vaše příběhy s vnoučátky a moc se mi líbí. Moji vnoučkové už jsou pořádní chlapi, sice si  popovídat přijdou, ale nějaké příhody, které by stály za napsání s nimi už nezažívám. Proto ráda vzpomínám, když byli malí.

Našemu Tomečkovi byly tři roky, když mě kolegyně lákala, ať s nim jedu do Itálie, kde byli loni. Jede se autobusem přes noc, ubytování sice žádný velký komfort, jen postele a skříně, ale koupelna a WC u pokoje, čisto a hlavně je to penzion, který si pronajali v Itálii Češi, takže vaří výhradně česká jídla a cena více než dobrá. Jídlo zabralo hlavně u mého mlsného muže, který co se jídla týče nemá rád žádné experimenty a sází na jistotu. Naši mladí by rádi jeli taky, ale měli obavu, jak budou děti snášet cestu. To moje energická kolegyně odbyla mávnutím ruky a odpovědí, že děti to snášejí líp než dospělí, protože v pohodě spí na sklopených sedadlech.

Tak jsme se nakonec přihlásili a jedno pozdní odpoledne vyjeli. Manžel se zetěm si libovali, že jim bylo přiděleno první sedadlo, že je nebudou tlačit kolena. Na druhém jsem se usadila já se šestiletým Kubíkem a na dalším dcera s Tomečkem. Cesta ubíhala, řidiči byli mílí a veselí a když zastavovali na parkovištích, vždycky hlásili:"Čůrat a kouřit". Tak tomu bylo i na kraji Benátek, kam jsme dorazili okolo třetí hodiny v noci.  Na parkovišti stála dlouhá řada autobusů a spousta lidí.  Šli jsme tedy vykonat první věc, kterou řidič doporučil. Prošli jsem částí prodejny do chodby, kde už stály fronty. Kuba se mě držel a ač nesnášel, když mu někdo říkal holčičko, odhodlaně prohlásil, že teď teda bude chvíli holka. Tomek chtěl být ale chlap, tak šel s tatínkem. Když jsme se za chvíli sešli venku, najednou jsme zjistili, že náš nejmenší chybí. Zeť si v zápalu prohlížení vystaveného zboží ani nevšiml, že s ním synek není. Teď to začalo, zeť běžel zpět na WC, my ostaní hledali v obchodě i venku. Jenže náš brouček nikde. Já jsem se rozběhla k autobusu, ale velkou naději jsem si nedávala, autobusů řada, tma a všude dost lidí. Náš autobus byl otevřený, osvětlený, ale vidět v něm nebyl nikdo. Vběhla jsem na první schůdek a za opěradlem druhého sedadla svítily blonďaté vlásky. Jen jsem vydechla "Tomášku, ty jsi už tady"? K vláskům přibyla i hnědá kukadla a jasný hlásek mi oznámil:"No, taťka řekl šusti, tak jsem šustil a už jsem si vzal houstičku a teď  tady babičko, hamám." Teprve teď se mi rozklepala kolena a chtěla jsem si sednout, ale vzpomněla jsem si na šílící dceru a zbytek rodiny, tak jsem jen přikázala:"Hezky tu seď a hamej, já jdu najít maminku a ostatní".

Dcera vběhla do autobusu a kluka popadla a pusinkovala. Ten chvíli vyděšeně koukal, co se děje, ale pak se dotčeně bránil, že chce ještě hamat. Jak našel autobus jsme se nedověděli, jeho odpověď byla jen:"Našel". Ovšem vždycky potom, když došlo na Itálii a povídání o tom, jak se ztratil,  se bránil, že on ne, ale ostatní se ztratili, je že musela jít babička hledat. Ale na oslavě šestnáctých narozenin, kdy se na tuhle příhodu opět vzpomínalo, jsme najednou slyšeli jinou verzi obrany. Vnouček totiž prohlásil:"Žádný ztratil, vy jste se mě chtěli zbavit a nechat mě tam, jenže já  jsem byl dítě velmi chytré až mazané, takže jsem vás prokouknul a raději jsem se zařídil po svém, aby vám to nevyšlo." Na tohle prohlášení vzlétla mateřská ruka a uštědřila mu láskyplný pohlavek.

Kluci si pak sluníčka a moře opravdu užili a my také, takže jsme zájezd za rok zopakovali, ovšem kluky už jsme po celou dobu ostře sledovali.