Voskové Jezulátko

Jako malá. asi desetiletá holka jsem potkávala ve vedlejší ulici paní, vždycky pěkně upravenou, v kloboučku a na vysokých podpatcích. Moc se mi líbila a tak jsem ji vždycky radostně zdravila. Jednou jsem ji došla, když nesla těžkou tašku, tak jsem se nabídla, že ji s ní pomůžu. Začaly jsme si povídat, seznámila jsem ji s maminkou  a postupně jsme se spřátelily.  Byla to paní učitelka ručních prací, ale jak ta měla šikovné ruce. Moc ráda jsem k ní chodila na návštěvu a prohlížela si její výšivky, malování a další ruční práce.  Samozřejmě, že i ona chodila na návštěvy   k nám a byla ráda, že tady někoho má.  Měla jen nějakou neteř, která ji nenavštěvovala. Přátelství mezi naší rodinou a paní učitelkou trvalo téměř 15 let.  Já jsem se vdala a pak,  když jsem čekala mimčo, paní učitelka si přála, aby to byla holčička, že se na ni dá víc šít, plést, i když jak říkala, na kluka taky něco vymyslíme a moc se těšila. Holčička se mi sice narodila, ale paní učitelka se toho nedočkala, zemřela náhle, tak tichoučce jak žila, ve spánku. Dostávala jsem od ní dárečky k narozeninám, svátku i na Vánoce, ale nejraději mám tohle voskové Jezulátko. Peřinky i šatičky už za ta léta zešedly, ale vzpomínky na naši milou přítelkyni ne.