Kterak bylo všechno jinak

Je teplo, vleču se ze školy a těším se domů na chladnou sprchu. Ještě se stavuju v obchodě na menší nákup. Vystupuju z výtahu a hele, dveře u nás jsou pootevřené. Pomyslím si, že přišli vnoučkové a už se na ně těším, ale zaráží me, že botičky přede dveřmi nejsou. Pomalu otevírám a taška s nákupem mi padá z rukou. To, co vidím mi bere dech. Dveře do obou pokojů jsou dokořán a uvnitř. . . spoušť. Převrácené židle i křesla, přes ně naházené oblečení i s ramínky, zásuvky i dvířka prádelníku otevřené, přes ně visí ručníky, prádlo a další leží na zemi. Deka z peřiňáku je na zemi a další je napůl vytažená. Otevřenými dvířky baru na mě civí jen otevřená lahev rumu, který používám při pečení, ostatní lahve jsou pryč. Ve druhém pokoji se vše opakuje, ba i knížky jsou na zemi, bavlnky na vyšívání jsou rozsypané po celé místnosti a prázdná krabice leží opodál. Všude je ticho. Je to jasné, zloději. Zůstávám venku, abych nezničila případné stopy. Zámek je ale v pořádku, čili některý vnouček ztratil klíče nebo co horšího, někdo si je vyčíhal a klíče jim vzal. Hlavně, aby jim nic neudělal, další starost. Musím volat policii, horečně hrabu třesoucíma se rukama v kabelce a hledám mobil. Samozřejmě ho nemůžu najít a navíc mi začínají vypovídal službu i nohy tak, že si musím sednout na schody. Obsah kabelky vysypávám na zem. Konečně mám mobil, ale co vidím, dveře se otevírají a v nich stojí náš sedmiletý vnouček Tomášek s úsměvem ve tváři, který se všek při pohledu na mě, mění ve strach. Vmžiku sedí vedle mě, chytá mě kolem krku a drmolí: "Babičko, ty ses lekla, já jsem chtěl udělat legraci, myslel jsem že půjdeš dál a poznáš, že to nejsou zloději, že na tebe bafnu, já jsem rozházel jen tu část, která je vidět z chodby, ostatní je v pořádku a všechno jsem dělal opatrně, abych nic nezničil, Knížky jsem otevřel a položil na zem, lahve jsou tady pod dekou, neboj já to dám všechno zase do pořádku. "Jenže já zatím nejsem mocna slova a tak mi pomáhá sebrat věci z kabelky a ruku v ruce se vracíme zpět do bytu. Kdybych nepřemýšlela o nezničení stop a šla dál, asi bychom se spolu opravdu zasmáli, ale zatím mi pořád není do řeči. Tomášek mi nabízí, ať se posadím, že mi uvaří kávu a než ji vypiju, že všechno uklidí. Kávu odmítám a jdu do koupelny a ejhle, tady jsou schované botičky i batůžek. Spolu s proudem vlahé voda ze mě odchází i leknutí. Když vyjdu z koupelny vidím, že jedna místnost už je v pořádku a i nákup je uklizen. Klučina kmitá, pečlivě skládá ručníky i bavlnky rovná podle barev, tak jak jsem to měla. Je jasné, že jsme byli nakonec vylekaní oba. Jako náplast na to leknutí, dělám pro oba zmrzlinový pohár s ovocem a se šlehačkou a přemýšlím. Kluk by asi zasloužil na zadek, za to, jak mě vyděsil, ale přece nemůže za to, že má tak bujnou fantazii a lekavou babičku, která mu pokazí do detailu promyšlenou legraci. A tak při poháru mu jen vysvětluju, že musí víc přemýšlet, než se do podobné akce pustí. na to horlivě kývá a na oplátku ze mě mámí slib, že to neřeknu rodičům. To klidně slibuju, protože to je přece jen mezi námi a při představách rodičovských reakcí se už konečně smějeme. Mamince to pověděl sám, ale až za hodně dlouhou dobu a s dodatkem, že měl šílenej strach, že babičku klepne..