Kterak Kubík obstaral růže

Když jsem tak na horách uklízela, došlo i na vyřezávanou kapličku, se kterou se musí velmi opatrně, neboť ji vyřezával maminčin bratr jako mladík, pro svou maminku, čili moji babičku, takže už něco pamatuje. A tak jsem si vzpomněla, jak mi můj tehdy malý vnouček Kubík pomáhal a jak se chtěl dovědět, jak to strýček vyřezával. Našli jsme spolu na půdě dokonce i staré předlohy, podle kterých pracoval. Jednou jsem se zmínila, že babička si dělala kolem Panny Marie věneček z papírových růží a papírové růžičky dávala i do váziček. Kuba se mě zeptal, jestli se mi to líbilo. Odpověděla jsem, že jako malé holce moc. Tak mi poradil, abych si ty růžičky taky udělala a na moji odpověď, že to neumím, jsem slyšela: "No to bys měla, když jseš taky babička". Myslela jsem, že tím to skončilo, jenže v létě přijela pouť a Kubíček zjistil, že ve střelnici mají papírové růžičky a tak si usmyslel, že mi je musí opatřit. Koupit se nedaly, rodiče střílet nechtěli, tak se můj malý brouček rozhodl, že bude střílet sám, do kola štěstí. Hned si to s paní ve střelnici vyjednával, že teda potřebuje růže a ne balonek nebo něco podobného a hned ji taky vysvětlil, na co ty růže potřebuje. Jinak byl náš Kubíček tichý chlapeček, ale když něco opravdu chtěl, dostavila se u něj nebývalá výřečnost. Paní se smála a tak tatínek našeho chlapečka zdvihl a Kubíček vystřelil růže. Když se znovu chystali do města, přinesl Kuba tácek a ubrousek a začal na něj rovnat koláče, pro tu hodnou paní ze střelnice a taky ji je skutečně donesl a ejhle, hned přibyly další růžičky. S velkou radostí mi je pak přinesl a když jsme jeli společně na hory, tak jsme kapličku vyzdobili. Odpověď na otázku, jestli se mi to líbí tak, jako když jsem byla malá, čekal s velkým napětím a já jsem po pravdě odpověděla: "To víš, že líbí, ještě víc, protože jsou ty růžičky od tebe". Co dodat, růžičky jsou v kapličce pořád a když teď Kuba přijede, tak se směje a říká:"Babi, to tady ty kytky ještě máš, už to vyhoď." Ale to já nemůžu, jen je vždycky ofoukám a zase uložím a vždycky při tom vidím tu jeho radost, když mi je donesl a když jsme je tam spolu dávali. A ještě jednu věc, s paní ze střelnice se dcera docela spřátelila, vždycky o pouti si spolu povídají, co se událo v rodinách za ten rok, co se neviděly. Jo a koláče, tak ty s sebou nese ke kávě vždycky.