Jak jsem odháněla nápadníky

Jak jste asi poznali, byli jsme opět pár dní na chaloupce. Stejně jako vždycky, když tam přijedeme, se za chvíli objevila Bára, aby po dobu našeho pobytu, byla zase naše. Jenže tentokrát se chvilku po ní objevil pes dalšího ze sousedů, vlčák možná spíš chodský pes Dasti. Už jsem o něm taky psala. Dastíček se snažil všemožně s Bárou družit, ale Barča neměla žádnou chuť na techtle natož na mechtle. Dasti je dobře vychovaný a poslušný, takže stačilo zavolat "domů" a už uháněl pěšinkou s kopce dolů. Baruška se hárala a tak se druhý den přihodilo něco, co jsme s ní za ta léta, co k nám chodí nezažili, tedy spíš já. Ráno kolem páté hodiny mě vzbudilo poštěkávání, vrčení a do toho všeho Bářino zoufalé kňučení. Jen v noční košili jsem vyběhla ven, otevřela dveře a kousek od nich se rvali dva nápadníci. Jedním byl již zmiňovaný Dasti a druhý krasavec byl ještě větší, krásný černý pes, snad molorský ovčák až z dolního konce vsi. A hoši si dávali co proto, jak jsme později viděli na kamenech náspi, tekla i krev. Bára jak viděla otevřené dveře, hbitě se protáhla dovnitř. Jenže rvačka neustávala. Abych bojový ryk přehlušila, zařvala jsem "Dasti domů" a on kupodivu i tentokrát poslechl. Jenže na druhého fešáka žádné "domů" ani "jedeš" neplatilo. Naopak, usoudil, že se s námi ještě dostatečně neseznámil a cpal se pootevřenými dveřmi dovnitř. Když jsem ho dveřmi vytlačila a zavřela, rozvalil se venku před nimi s výrazem "kdo si počká, ten se dočká". Já jsem zatím dala Báře najíst, sama jsem provedla svou ranní úpravu, připravila snídani s občasnými vykouknutím z okna na čekajícího ženicha. Po více jak hodině jsem zajásala, nápadník už před dveřmi neležel. Ale moje radost netrvala dlouho. Hafana zřejmě napado, že bychom mohli vylézt s Bárou z okna na druhé straně a tak se pěkně uvelebil na rohu, aby měl lepší přehled. Čas ubíhal a mě pomalu začala docházet trpělivost. Šla jsem tedy za svým stále pokojně spinkajícím mužem s otázkou, co budeme dělat. Dověděla jsem se, že když pes neodejde budeme muset zavolat nejspíš policii. Na mou otázku "opravdu myslíš policii" mě odpověděl otázkou: "Máš snad nějakou zbraň, kterou bys ho mohla zaplašit nebo případně zastřelit" a přetáhl si deku přes hlavu a dal mi tak najevo, že debata "pes" je u konce. Teda představa volání policie se mi moc nezamlouvala a zastřelení tak krásného zvířete, i když momentálně našeho nepřítele, už vůbec ne.ˇ Ovšem slovo zbraň mě přivedlo na nápad. Když odjíždíme, dáváme na dveře velkou desku, pobitou plechem, aby na ně vítr nefoukal déšť případně sníh a nezatékalo dovnitř a ta velká těžká deska teď stála právě vedle dveří. Pak jsem ještě našla starou pevnou lyžařskou hůl, pootevřela dveře a vší silou do desky bouchla. Rána to byla důkladná, vyděsila nejen psa, který uháněl pryč, mě samotnou, ale i mého muže. Ten se za mnou najednou objevil v pyžamu se slovy:" Můžeš mi prosím tě říct, co tady vyvádíš, ty ochranitelko psí ctnosti". "Výstřel " mé zbraně nápadníka tak vyděsil, že se už neukázal. Odpoledne se objevil ještě jeden ženich Dick, ale ten byl slušný, seděl pod náspem a ke své vyvolené jen oddaně vzhlížel, dokud sí ho páníček, který ho hledal, neodvedl. Bára o žádného ze ženichů nejevila zájem, i když to byli všichni fešáci, ale už má taky svoje léta.

"už zase nějaký otrava". . . .

. . . dejte mi už pokoj"

Dasti maže po prvním vybídnutí domů, ale v polou cesty se ještě otáčí, jestli jsem si to nerozmyslela. . .

a tohle je ten slušný nápadník Dick. Toho cizího neodbytného krasavce jsem ani nevyfotila, protože jsem měla starosti, jak se ho zbavit, tak mě focení ani nenapadlo. . .

Ještě musím dodat, že navečer šel Dasti s páníčkem kolem nás a jako vždycky jsme prohodili pár slov a já jsem na Dastiho žalovala. Páníček se na něj podíval a padla domluva: "Tak ty jsi nejen utekl, ale dokonce ses rval, styď se" a na tohle Dasti, který ležel páníčkovi u nohy, položil hlavu na trávu, a packu si položil přes čumáček, tak moc se styděl.