Když je toho moc. . .

Vidím, že v touze po opravdové a zachumelené zimě probíráme archivy. Já jsem sáhla do roku 2006, kdy jsme v únoru jeli na chalupu shazovat sníh ze střechy. Horská sousedka mě po telefonu tenkrát tak vyplašila, že všichní shazují, jen u nás sníh drží, že jsem nedala na uklid'nování manžela, že střecha je téměř nová, že ji dělal tatínek, který znal horské podmínky, že nakonec mému naléhání podlehl a vyrazili jsme. Musím říct, že kousek cesty ze silnice k chaloupce nám trval téměř hodinu. Cesta je vlastně takový úvoz, do kterého byl z okolí sfoukán sníh, takže jsme zapadávali až po zadek a vyndání nohy stálo docela dost sil. Vzpomínám si, že jsem se tomu nejdřív smála, ale pak se mi chvílemi chtělo až brečet. Sněhu bylo opravdu požehnaně. No nakonec podívejte se sami.
Takhle to vypadalo přede dveřmi chaloupky. . .

. . . od cesty, která vede pod tímto domem sem dolů k chaloupce trvalo, než jsme se dohrabali skoro hodinu. . . sousedi shazovali a navíc tam bydlí stále, takže se střecha přece trochu ohřívá, tak je bez sněhu . . .

. . . a tady je pohled z cesty na chloupku, kde už je odházeno. . .

. . . jdeme na návštěvu, ale kudy? pěšinka i dvorek zmizely . . .

. . . aha, pěkně uličkou podle stodoly. . .

a od stodoly další proházenou cestičkou do domu. Pamatuju se, že sousedi měli velký strach, jestli přijde prudké tání, že budou mít vodu v baráku, ale nějak to tenkrát prošlo bez problémů. . .

. . . nakonec se ukázalo i sluníčko, ale já jsem byla ráda, že jedeme domů a přiznávám, že bych podobnou výpravu už absolvovat nechtěla, bylo to tenkrát dost namáhavé a léta zatím přibyla. . .