Ten pes zase vyrost

V neděli jsme byli u našich mladých, tak mě zase Ax požádal, abych o něm něco napsala. Napovídal mi toho spoustu, ale než jsem to přeložila do našeho jazyka, chvíli mi to trvalo.

"Ten pes zase vyrost", to říká vždycky děda, když k nám přijde na návštěvu. A já jsem opravdu už hodně vyrostl. Páník už musel odstranit předsíňku z boudy, abych se tam vešel, ale já popravdě v boudě moc nejsem, většinou ležím venku. To ještě než začalo mrznout, bouchal v noci Šmudla, to je náš kocourek, na okno, aby ho pustili domů. Já jsem ležel na zahradě před oknem. Panička opravu přišla Šmudlovi otevřít okna a já jsem ji chtěl pozdravit. Jenže ona najednou tak zaječela, že vzbudila všechny v domě. Jak pak říkala, viděla, že něco na zahradě leží, ale než v té tmě poznala, že jsem to já, tak jsem vyskočil a ona se šíleně lekla. Co vám budu povídat, dostali jsme se Šmudlou pěkně vynadáno, že kvůli nám teď už neusne. On, že má přijít domů navečer, v noci, že mu už otvírat nikdo nebude a já, že mám spát v boudě a ne se válet uprostřed zahrady. No, klidně vám řeknu, že jsme si to ani jeden k srdci nijak nevzali. Šmudla v noci klidně bouchal zas, ale měl smůlu, panička slovo dodržela a neotevřela mu. Tak jsem ho vzal do boudy, stejně jsem zase spal venku. Když uhodily tyhle velké mrazy, měl o mě páníček strach a chtěl, abych spal uvnitř. Chvíli jsem tam vydržel, ale jen chvilku, začalo mi být hrozné horko, vystrčil jsem jazyk a funěl. Páník usoudil, že jsem asi opravdu otužilý, tak mě pustil zase ven.

Mám moc rád, když k nám přijde nějaká návštěva. Však mi říkají, že nejsem pes hlídací, ale vítací. Všechny přátelé našich opravdu vítám, některým svým oblíbencům se vrhám i kolem krku, nosím jim hračky a taky, jak říká páník, ložní prádlo z boudy. To mám nejraději, když se se mnou o ně perou a tahají. Taky svou milovanou paničku bych nejraději uvítal objetím, když přijde z práce, ale vím, že nesmím. Někdy ji to ale tak sluší, když má bílý kožíšek nebo bílou bundu, že prostě neodolám a pak slyším: "Podívej se, co děláš, už jsem zase jako prase, jestli s tím nepřestaneš, uvážu tě na řetěz". Ale já vím, že jen vyhrožuje, to by mi neudělala. Obvykle si se mnou ráno nikdy nehraje, ale tuhle vymyslela, jak jsem nejdřív doufal, báječnou hru. Páník nevyndal ven popelnici a ještě k ní přidal takový krásný pytel. Do něj jsem se podíval a byla v něm spousta věcí na hraní. Krásné lehoučké lahve, kelímky a krabičky. No nádhera, tak jsem je trošku roznosil po zahradě. Panička ráno přišla a všechny ty věci se ji taky líbily, že je začala sbírat, tak jsem si myslel, že si budeme hrát, ale ona si je chtěla uložit zase do toho pytle. Nemohl jsem dopustit, aby mi je všechny vzala, tak jsem se s ní o ně pral, zase ji je z toho pytle vytahoval, ale nakonec vyhrála a všechny ty krásné hračky mi vzala. Nevím, nač sama potřebuje tolik hraček, to jsem si o ní nemyslel, že je tak lakomá. Ale i když na mě byla taková, chtěl jsem ji trochu pomoct s tou popelnicí, ale když jsem ji převrátil, že ji budu koulet, tak mi panička začala nadávat, ani nechtějte vědět, jak mi říkala. Ale večer už se mnou šla zase ven na procházku. Chodíme každý den navečer i když se paničce někdy nechce. Ale když vidí, jak jsem připravený u dveří, tak se slituje a se slovy: "Ty holomku, nikdy jsem se tolik nenachodila venku jako teď s tebou" vyrážíme. Na ulici se chovám hezky slušně, tak páník rozhodl, že se půjdeme podívat za paničkou do práce. Těšil jsem se, ale když jsem viděl tu spoustu schodů, tak jsem to vzdal. Schody nemám rád. Teď mě lákají na piškoty, na každý schod dají jeden a myslí si, že mě nachytají a kvůli piškotkům, že polezu nahoru. Jenže na mě si nepřijdou. Sním piškotky co dostanu, ale po schodech chodit nebudu. Tak tři čtyři a víc ani náhodou.

Je mi pět měsíců a takhle jsem vyrostl a ještě připomínka, jak jsem byl maličký, když si mě přivezli. . .