Konečně

Ano, konečně jsme se zmohli na nový stůl a židle do kuchyně. Manžel moc pro nějaké novoty není, ale mě už ty staré židle "pily krev". Vybrala jsem to a manžela postavila před hotovou věc a jeho námitky, že je tenhle stůl o 20 cm delší, jsem odbyla :" No a co 20 cm, na každou stranu 10, to nic není". Jenže jsem nevěděla, co breptám. Léty nacvičené kroky do spižní skříně a zpět mezi starým stolem se projevují. Těch pouhých 10 cm mi způsobuje soustavné modřiny na nohách, ale raději ani nedutám. Ale to jsem vlastně nechtěla psát. Na tenhle stůl mi připadal ubrus zbytečný, tak jsem hledala ve skříni jen něco menšího a narazila jsem na krabičku s prostíráním, které mi před lety dcera, asi když chodila do 3. nebo 4. třídy vyrobila, už ani nevím k čemu, nejspíš k Vánocům. Pamatujete se na nažehlovací záplaty, to se už teď asi ani nevyrábí, tak z nich vystříhala motivky, které obkreslila z nějaké knížky a nažehlila na látku. A mě se opět vybavilo, jakou měla radost, že s mi to líbí. A tak mi nedalo, abych vám její výtvor nepředvedla i po tolika letech. Ovšem jestli se sem podívá, dostanu zřejmě vyčiněno.

. . . náš modřinovač. . .

. . . a to je popsané prostírání. . .