Krmení "dravé zvěře"

Švagrová byla u dcery v Praze, hlídat nemocného vnoučka a my jsme měli opět službu v krmení koček, tedy spíš už jednoho kocourka. Z dřívější malé "smečky" zde už zbyla jen Černobílá, kterou švagrová "adoptovala" a protože zjistila, že je to vlastně kocourek, přejmenovala ho na Kočičáka. Co se stalo s ostatními kočičkami nevíme, neví to ani soused, kterého byly. Ale místo kočiček si pořídil malého bílého pejska, kterému jsem vždycky, když jsem šla ke švagrové, vzala něco na smlsnutí. V létě se k sousedovi do domu nastěhovali nájemníci a ti si pořídili štěňátko rotvajlera. Takže nosím, po tom, co jsem se zeptala jestli můžu, něco na zub i jemu. Je až dojemné, jak se "kluci", když nás slyší, že otevíráme vrátka, přiřítí. Maličký vyskakuje jak na trampolíně, všechny čtyři má najednou ve vzduchu,to jsem ještě neviděla a ten velký vrtí celým tělíčkem, protože ocásek nemá.

. . . v očekávání. . .

. . . už se to chystá, prostírám . . .

. . . a už to začíná, jídlo vsunuju pod vraty pro každého zvlášt, ovšem velký to zbaští hned, ale maličký se nedá . . .

. . . jdeme dál a pesani nás vyprovázejí podle plotu a než nakrmíme Kočičáka, čekají, protože vědí, že ještě něco, než odejdeme dostanou. . .

. . . Kočičák má rád mléko, naše Bony by se ho nenapila, zkoušela jsem to a koukala na mě, jako bych ji dávala jed. . .

. . . tady ještě baští, ale další den tam přišla černá kočička a to už neměl na jídlo ani pomyšlení, milostná touha byla silnější než hlad. . .

. . . pesani stále čekají. Maiičký je mazaný, hodím kousek jídla dál od plotu a zatím, co se za tím velký žene, maličký čeká, až mu jeho kousek prostrčím plotem. . .

. . . bylo to dobré, olizují se oba. . .