Kterak Kubík přemohl Chcíplo

O Vánocích, když se

všichni sejdeme a povídáme, já vždycky "vytáhnu" nějakou příhodu, když byli kluci malí. Oba sice ječí: "Babi už zase", ale se smíchem a poznámkami příhodu vyslechnou. Tentokrát i tuhle.

Náš starší vnouček s námi od malička jezdil rád na chaloupku. Hrozně rád pozoroval, jak zatápím v kamnech. U kamen máme malou stoličku, na které sedávala už moje babička, když zatápěla a je zajímavé, že na ni všichni rádi sedáváme i když nezatápíme. Dokonce i naše Bony, i soused, když přijde na návštěvu. Jednou jsem opět zatápěla, ale dopadlo to špatně a já prohlásila: "Zase to chcíplo". A na to se můj čtyřletý vnouček zeptal:" A babi, kdo je chcíplo". A mě nenapadlo na tuto otázku "Kdo je", nic lepšího, než že jsem mu začala vypravovat, že to je takový maličký skřítek, který bydlí v komíně, má rád tmu a zimu a proto, když zatopíme, tak se snaží oheň uhasit, což se mu někdy povede. Ovšem to jsem tomu dala. Od té chvíle nechtěl Kubíček nic jiného než skřítka přemoct. Že nesmí brát sirky, to věděl, ale pořád škemral, že to zkusí, jen ať na něj dávám pozor. Tak jsem usoudila, že přece jen bude lepší, aby zkusil škrtnou sirkou a zapálit v kamnech pod dohledem, než aby se o to pokusil náhodou někde tajně sám. Vysvětlila jsem mu, jak na to a i to, že pokud by se nějak lekl, ať odhodí sirku do plechu před kamny. Pokus se zdařil úspěšně hned napoprvé a od té chvíle Kubík pod mým dohledem zapaloval v kamnech. Ovšem ráno to většinou nestihl, protože jsem vstala brzy, zatopila, aby vnouček nevstával do zimy a než se místnost trochu vyhřála, hupla jsem ještě na chvilku do postele. Ale jednou brzy ráno slyším Kubu, jak se štrachá z postele a tak přivřenýma očima pozoruju, jak si oblíká svetřík a jde ke kamnům, navléká si rukavice a pomalu opatrně začíná vybírat popel. Pak dává do kamen šišky, kterými na chalupě zatápíme a nakonec papír. Pak si sundal rukavice a jak vzal do ruky sirky, byla jsem připravená hned vyrazit. Ale klučina zvládl zapálit papír a za chvíli už v kamnech praskal oheň. Ještě chvíli počkal, přiložil dříví a po chvíli i lopatku uhlí. A už to krásně hořelo. A jak vše předtím dělal potichoučku, aby mě nevzbudil, teď se vrhnul k mé posteli s voláním: "Babičko, já jsem sám přemoh Chcíplo a ty dnes budeš vstávat do tepla." Pochválila jsem ho s připomenutím, že musí být se sirkami velmi opatrný. Tak se náš Kubíček naučil zatápět a dělá to docela rád na chalupě i teď.